Archiv štítku: umění v bytě

Rozuzlení: Jak skvěle to dopadlo s naším obývákem

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (15)

Jsme na konci akce, která si (vlastně původně) dala za cíl vylepšit podstatně prostředí v našem obývacím pokoji, hlavně tedy dodat trošičku krásy a ždibec elegance. Nebylo to snadné, ale tipněte si, jak to dopadlo?

Ne, naopak! Až překvapivě jednoznačným úspěchem! Náš obývací pokoj, původně rozháraný a zanedbaný, jsme společným úsilím (a s pomocí jednoduché počítačové simulace) pozvedli na docela jinačí level, aspoň my sami si to myslíme. Přitom – a to je taky důležité – jsme potřebovali jen pár stovek korun českých, nějakou tu manželskou plodnou diskusi a chuť udělat cosi vlastníma rukama.

Jak jsme to provedli:

  1. Pověsili obrazu o 15 centimetrů níž na podstatně lepší místo (chtěl jsem jít ještě trochu níž, ale nakonec jsme našli kompromis).
  2. Namaloval jsem nový, jednodušší, důraznější a výraznější obraz, který má dost energie, aby se nenechal od našeho zuřivého koberce zatlačit do defenzivy. (To nám umožnilo zachovat i koberec, nemuseli jsme použít hrubé násilí.)
  3. Ušili nové polštářky. Práce pí. Pap. Děkujeme. Skvělá práce! Ty nové jsou nenápadnější a lépe plní svůj úkol býti doplňkem.
  4. A konečně: velmi důležité potažení gauče novou látkou (Také pí.Pap.). Použitá látka není přímo potahová, uvidíme, jak dlouho vydrží. Ale vypadá to famózně. Všichni jsme nadšeni.
  5. Ekonomika přerodu je nadmíru výtečná: Zavěšení zdarma. Namalování obrazu asi 20 kč za sololit a něco za rám a akrylové barvy, řekněme stovka. Látku nám přenechala jistá mladá žena, která pro ni nenašla uplatnění. takže zdarma. Platilo se především za polštářky před potažením. Takže celá tato úžasná přestavba byla vskutku pořízena za snad dvě stě korun českých. Vláda by k nám do rodiny mohla na školení poslat ministryni financí!
  6. Bavilo nás to a těšilo.

Vítězný projekt

Jistě, teď by se hodilo ukázat ten faktický výsledek ročního tvůrčího pachtění. Asi by čtenář chtěl vidět cosi jako vítěze. My vítěze máme, ale je jich tak nějak víc. Jsou to vítězové – k zamyšlení a k inspiraci. A možní i k pochopení, které cesty jsou úplně neslibné až slepé.

Ale pojďme to omrknout…

Na této fotce je zachycen přebudovaný /znovicírovaný náš obývák – ovšem s jednou výhradou. Chybí koberec, jeden z původních záporáků. Na této fotce je spíš varianta, která by nastala, kdybychom velmi výrazný koberec z bytu vyloučili a směřovali někam k minimalismu nebo stylům wabi-sabi případně k japandi living. Obraz, který zde visí, jsem cíleně namaloval jako hodně jednoduchý plošný dekorativní obraz, který by si bez obtíží mohl namalovat každý, kdo by chtěl, sám. U nás se nečekaně uchytil a máme ho tam viset nad gaučem už půl roku.

Druhá varianta (již s kobercem) by se u nás asi taky uchytila, ale skutečný obraz, který je zde vyobrazen na montáži, sice barevně zapadá a je přiměřeně jednoduchý, ale ve skutečnosti je příliš malý na to, aby nějak vhodně zaplnil místo nadgaučové (tady jsem foto vložil v nadživotní velikosti). Aby mohl na stěnu i ve skutečnosti, musel by autor JP sednout a namalovat kopii ve dvojnásobné velikosti, což neudělal.

A na závěr aspoň jednu ukázku nadgaučovosti pojaté s více než jedním obrazem. Pořád si myslím, že dva nebo tři obrazy do obýváku je výborné řešení. Foto nahoře tedy patří k vítězům, ale musím na závěr uznat, že při „tom věšení“, neboli spíše „vkládání obrázku do obrázku“ jsem si opět mohl počínat citlivěji. Jsou zase moc nízko, řekl bych.

Trojka nabízí víc než by se řeklo

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (14)

Trojce obrázků je velice, velice slibná možnost, jak „to umění“ v bytě pojmout, překvapivě málo se však využívá, podobně jako dvojice. Většinou se věší do bytu buď jeden velký obraz anebo hodně malých, tzv. gallery wall. A přitom s jedním obrazem/gaučákem nemáme (jakmile ho jednou vlastníme) moc různých možností uplatnění či případných změn. Prostě ho můžeme někam buď pověsit nebo nepověsit. A ta gallery wall, jak ji občas vidíme v různých bytech, vlastně taky vypadá dost pořád stejně, bez ohledu na nějaké převěšení. Ale když pověsíme tři obrazy vedle sebe, tak to pořadí můžeme proměnit několikrát (tuším máme čtyři varianty ) ale máme i další možnosti proměn při věšení (což uvidíme) apod., a můžeme dost změnit výměnou jednoho obrazu v trojici. Je to o dost variabilnější, než ty ostatní varianty, a asi proto se také v trojici dá dobře vytvořit nějaký šmrncovní celek.

Tady jsme na půdě klasiky, sestava tří obrázků je pojatá symetricky – po stranách toho nejvyššího a nejbarevnějšího, jsou dva ve stejné barevnosti. Je to docela svěží a veselé, ale ne zas nějak moc dovádivé. Koberec na této fotce chybí; kdyby tu byl ten náš koberec-cholerik, asi by vznikla mela či konflikt. Ale bez koberce a s relativně umírněnými polštářky, navíc s opakující se okrovou barvou, to soužití docela funguje.

Tahle sestava je rozpohybovanější, než ta na předchozí variantě. Obrazy jsou zarovnány nahoru (spíše neobvyklé), a uprostřed je širší dělící mezera (taky neobvyklé). Mluvíme tady neexaktně, takže si dovolím hodnocení mně se to docela líbí. Můžete říci, že podobné sestavy jsem už spíš odmítl, ale zde mě možná ovlivňuje ta určitá pozitivní poťouchlost, která tu jasně je přítomna. Barevné vyladění není ani příliš opatrné, ale zase ani nesnesitelně rozjuchané. Snad ta růžovofialová na obrázku vlevo by tam nemusela být v takové síle. Ale zase ta modro zelená, na obrázku uprostřed, ta spíš – podle mého – tu trojičku docela příhodně osvěžuje.

Pokud si říkáte, že toto nejsou tři obrázky, máte pravdu, je to spíš pět obrázků, ve dvou rámech, přísně vzato to sem nepatří, ale takové věci se vyskytují i tady. Celkový můj dojem je, že jde o pojetí spíše extravagantní, ať už jde o zavěšení, nebo o barvy, které jsou vzhledem k interiéru mírně vyzývavé, (naštěstí s okrovou stěnou ladí). Ano, modro-zelená kombinace je dost agresivní, ale když jsme už jednou odvážní a dobrodružní, tak se podle toho chováme! Musím však přiznat, že mi ten trojobrázek, co je pověšen tak demonstrativně na výšku, přijde až příliš jako schválnost. Možná by k dosažení cíle v podobě svěžího dojmu stačil menší, resp. nižší obrázek. Ale holt kdo chce kam, pomozme mu tam.

Jak já to vidím, je (použití trojice) neotřelé, dají se s tím dělat věci jako je různé posunování a přemisťování, ubírání či přidávání neokoukanosti nebo uměřenosti, výstřednosti nebo vyváženosti. Opravdu přitažlivé! Tuším, že v příštím životě si do obýváku nějakou takovou sestavičku pověsím…

Jednoduchost aneb Co vidím hned a co potom

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (10 )

Nejradši mám obrazy, které jsou namalované (a případně reprodukované) tak, že hned na první pohled (a to i z větší dálky třeba několika metrů) vidím, o čem jsou a co mi tak říkajíc zhruba vyprávějí. Nechci tam mít žádnou barevnou změť nebo šarádu! Chci obraz, který je stejně srozumitelný jako je třeba židle.

Obraz, který není srozumitelný „zdálky“, se tak trochu toho svého bytu nezúčastní. Není tak úplně součástí celku, jako je právě ta jasně čitelná židle nebo postel, vyděluje se z té pomyslné bytové sítě. Zdálky nesrozumitelný obraz je jako kniha, vytištěná příliš hustě příliš malým písmem: když se chcete podívat, o čem to je, musíte mít dobré brejle na krátko a k tomu i silné světlo, abyste z toho něco vydolovali.

Tak si to tedy zkusme znázornit.

Ano, tento způsob obrázku zdá se mi býti dosti výrazným a čitelným, aby poutal opakovaně pozornost a to z různých vzdáleností. Krásná nahatá paní, resp. bohyně, je vizuálně srozumitelná a pochopitelná z dálky několika metrů. Sice nevidíme přesně a s jistotou, kde to a proč takhle (na louce?) leží a spí, neoblečena, ale nám pro začátek stačí, když vidíme, že tam je. Můžeme přistoupit a zjišťovat detaily, vymýšlet teorie atd.

Ale zkusme něco méně čitelného.

Ne že bych měl něco proti lesu, naopak. Mám les rád a moc rád se do něj nořím. Ale les je jako malířské téma často příliš spletitý a chaotický. Vidíme to i v tomto případě: hodně zelení, a nepřehledný celek. (To se obrazům-krajinám stává často, pokud tam někde netrčí třeba pětisetletý dub jako dominanta.) V tomto případě, teprve když se trochu přiblížím, vidím, že je to vskutku les a ne třeba botanická zahrada. Jdu blíž a vidím, že je to les borový. A teprve, když se přiblížím úplně, vidím, že v lese je taky nějaká tůň nebo rybník… Ale z větší vzdálenosti je spíš obraz neurčitý, ohlašující jen to, že pojednává o nějaké vegetaci.

Vyplývá mi z toho, že dekorační obraz do bytu má být spíše výrazný a jednoduchý, ale úplně takhle suverénně to říct nemůžu, je mi jasné, že bych to nejdřív taky musel ověřit a přezkoumat, a pořádně. Například bych se měl podívat na to, jestli ta jednoduchost taky nemá nějaká omezení. Vždyť přece úplně jednoduchý obraz může být docela snadno tak trochu prostoduchý až pitomý. A může být taky hodně nudný. A to taky nechceme.

Toto tedy jednoduché je, míru prostoduchosti raději nehodnotím, ale především se ptám: je toto ONO a chceme si to dát nad ten gauč?

Jsem rád, že na tomto obrázku vidím už zdálky, že jde o starý strom (asi vrbu) a rybníček. Ale že by mi to zase stačilo ke štěstí, to nemohu říci. Možná trochu přeháním, ale zde vidím, že obrázek je v počítači jen tak zhruba načrtnutý a je znát, že se na něm více méně nepracovalo, že zůstal v tom stadiu náčrtu, ale bez přitažlivosti a lehkosti, které by měl takový náčrt mít, má-li být pověšen na zdi. Dojem oslabuje i to, že barvy na obrázku nevytvářejí žádný libý akord s barvami stěn nebo nábytku a bytovým zařízením (i když se přímo ani neperou) . A konečně – otázka nápadu. Vidíte tam nějaký? Je snad nápadem ten rytmizovaný útvar strom-rybníček? Stačí to?

Stručně řečeno, to, co vidím, mě vede k závěru, že ta jednoduchost opravdu sama nestačí.

K jednoduchosti bude třeba se ještě vrátit!