Archiv autora: admin

Gallery wall: místo jednoho gaučáku hejno malých gaučáčků

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (12 )

Mám pocit, že už bych zde měl veřejně připustit, že v obýváku určitě nemusí viset jeden „gaučák“. Nikde není psáno, že do toho prázdného prostoru nad kanape nemůžeme pověsit třeba hned několik menších obrázků – gaučáčků. Musím ale hned dodat, že snadnější cesta k cíli, (neboli k zajímavé a originální výzdobě vašeho obýváku) to tak úplně není.

Výhody tu jsou, to ano. Skupina obrázků se neokouká tak brzo jako jeden velký. Skupina se taky dá snadno postupně obměňovat, zejména pokud vždy pověsíme jeden nový místo starého přibližně stejně velkého. Utvořit pohlednou a atraktivní skupinu (zejména, když jde o větší hejno obrázků), dá ovšem práci a ne vždy se vydaří.

Jako zásadní pravidlo se při budování gallery wall uvádívá, že je nanejvýš vhodné si nejdřív obrázky, které máte k dispozici, vyzkoušet nanečisto v nějaké sestavě na podlaze a nejlepší variantu si zakreslit, protože v okamžiku věšení by obrázky na stěně už měly zapadat do jistého plánu nebo konceptu a není vůbec dobré hledat sestavu až přímo na stěně a zatloukat další a další hřebíky nebo dokonce převrtávat díry. Toto pravidlo ve stylu Dvakrát měř, jednou řež je rozumné, ale problém je jinde: v tom, že se zde vůbec nepočítá s tím, že by se ty obrázky měly nejdřív najít, vybrat, pořídit. Což je samozřejmě ten nejdůležitější moment celého procesu.

Zkrátka bohužel k vytvoření zajímavého hejna nestačí vzít všech deset menších obrázků, které se momentálně nacházejí v mém vlastnictví a vytvořit z nich nějakou zajímavou sestavu. Tak ono to nefunguje, že náhodně sebrané objekty k sobě víceméně vždycky skvělé pasují. Viděl jsem byty, kde byly stěny zaplněné náhodně získanými obrazy (co se zdědilo, našlo na půdě nebo koupilo v bazaru), a musím říci na rovinu, že to vůbec nevypadalo dobře. Lépe nebo dobře většinou vycházejí tyhle gallery walls, sestavené podle nějakého klíče, například ze starých rodinných fotek, zarámovaných do vintage rámečků. Jde o to, aby hejno mělo nějaký propojovací prvek. Například mám v paměti obraz jednoho londýnského bytu, kde na stěně bylo umístěno asi patnáct obrázků koček. Taky si vybavuji stěnu, kde na všech obrázcích převažovala růžová, což bylo kupodivu takové roztomilé a skoro vůbec to nebyl kýč!

Zkusme si názornou ukázku neboli pokus. Vzal jsem svůj notebook a spíše úplně náhodně jsem z něj vylovil asi deset obrázků od různých autorů s tím, že uvidím, zda vůbec vznikne nějaká nástěnná galerie a pokud ano, jak by taková gallery z jedný vody šup na plot vypadala.

Možná by vypadala nějak takhle, ale bojím se, že v jistém smyslu bohužel spíš ještě hůř, protože obrázky v praxi by byly už zčásti vyšisované ( jak grafiky, tak třeba kresby nebo reprodukce, nebo zašlé (olej, akryl) Ale i kdybychom si dali práci a vše vypulírovali, nebyli bychom hned tak u cíle. Problém je především s tím už zmíněným propojením obrázků do nějakého smysluplného celku. Ale máme i další úskalí. Obrázky jsou příliš velké a celkový dojem vyznívá jako nevyváženost. Opak-příliš malé obrázky- zase jen stěží vytvoří ucelený systém. Hrozí nám zde také choroba zvaná přeplácanost (už tady byla na tapetě). Jistě, prázdné stěny jsou smutné a někdy přímo i bezútěšné, ale přeplácanost mi nepřijde nějak optimistická nebo radostná.

Ale zkusme raději nějakou tu změnu. Co kdybychom třeba naladili celé to obrazové hejno do jedné barvy? Do zelené!

Ne, takové zezelenání by nic potěšitelného nepřineslo. Ale nebylo to jasné už předem? Z mého hlediska skoro ano, ale chtěl jsem to vidět. Vím totiž o jedné prý slavné bytové architektce, která jednobarevnost v domě neúnavně obhajuje a prosazuje. Podle mě však jen prostě použít klíč „všechno od jedné barvy“ a říct k tomu že to je „tón v tónu“ nestačí.

V tom našem zeleném zkušebním hejnu by snad pomohlo trochu to uspořádat : větší obrázky a ty v tmavších sytějších zelených tónech by měly být dole, ve spodní řadě, a asi taky rámečky by se měly nějak propojit. Ale mě, jak to tak vypadá, by výsledek už asi stejně neuspokojil, protože obvykle mi vadí v této ideologii „jednobarevného interiéru“ využití všech zelených, i když zelené jsou velmi různé a platí, že se mohou tak zvaně tlouci. Tady máme zelenou velmi tmavou, velmi tlumenou i velmi intenzivní, neboli trochu guláš. Ve hře jsou i ty ostatní, „nezelené“ barvy, které jsou na obraze přítomné. Zde třeba dvojice fialová-červená vyznívá dost nepříjemně.

Ale když už jsme v těch slepých uličkách, zkusil bych ještě jeden experiment, v jehož dobrý výsledek už předem příliš nevěřím.

Tohle je, jak já to vidím, nějaký hybrid. Trochu gallery wall, a trochu mozaika, trochu samostatný jeden abstraktní obraz na přírodní téma. Pokud jde o zmíněnou hybridnost, tak ta mi vůbec nevadí, naopak. Ale co ten výsledek? Vyšlo z toho něco? Cílem autora bylo nepochybně vytvořit to hejno s obsahovým propojením, které jsem tu požadoval. Možná, že kdyby se v tomto směru šlo ještě dál, že by se někam dospělo. Zatím ale není moc jasné, kam. Tady mám takový pocit, že tento obraz/gallery wall a pokoj vzájemně k sobě prostě nepasují, že by tam neměl být ten starý „etno“ interiér, ale něco v minimalistickém stylu, pak že by se snad vidělo. Zatím se nevidí.

Ještě ukončovací poznámka: Je zjevné, že s gallery walls jsou problémy. Například gallery wall sotva může být jednoduchá a přehledná, spíš znepřehledňuje. Je obtížné najít skupinu nějak vizuálně propojenou. Ale protože zde nechci jen neustále rejpalsky všechno zamítat a odsuzovat, skončil bych pozitivně. Znám totiž i velmi výborné výchozí situace pro sestavení skvěle inspirativní stěnové galerie. Taková extrémně slibná situace například vznikne, když váš nedávno zesnulý drahý dědeček a současně l celoživotní sběratel barevných litografií (pokud možno od jednoho autora, třeba od pana Lieslera) svou pečlivé udržovanou sbírku odkáže právě vám…To už se to pak ani nedá zkazit.

A s tou jednoduchostí tedy jak?

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (11)

Takže: můj názor je ANO, obraz v bytě má být jednoduchý, má-li působit dekorativně. Dílo, které má viset na stěně a zářit, by nemělo být zaneseno a zadušeno titěrnými detaily.(Fuj!) A dokonce, odvážil bych se říct, že dobrý obraz v bytě by měl mít v sobě i sílu, dokonce případně i něco jako hrubou neotesanost. Nedávno jsem někde četl vznešenější pojem „prostá monumentalita“. Sice tohle říkat o nějakém obrázku v bytě je až trochu srandovní, ale pěkně to vystihuje určitý ideál. Nu a pokud na obraze ještě k té výraznosti objevíme nějakou tu švestičku na koláči v podobě třeba špetky vtipu nebo špetky poezie, je prakticky vyhráno. Jednoduchý výrazný obraz s nápadem se totiž nenechá zatlačit do bezvýznamnosti, nestane se hříčkou zvrhlých choutek zdivočelého koberce nebo nějaké šílené tapety. Všechny útoky odrazí a nastolí v pokoji radostný mír. Z takového obýváku se vám ani nechce odejít!

Ale konec řečí, pojďme si udělat pokus! Zkusíme vzít hodně zaplněný a pramálo jednoduchý obraz a postupně si ho pěkně zjednodušíme, co nejvíc to půjde. Na konci bychom se měli přesvědčit, jestli je to pravda s tou jednoduchostí a jestli celý ten proces oprošťování zkoumanému obrazu opravdu prospěje. Obraz, který budeme zjednodušovat, je koláž, sestavená v počítači, a věřím, že se z ní bude dobře odebírat, odebírat a odebírat… .

.

Tato pokusná koláž byla vytvořena (nakupena) „okolo“ portrétu anglického krále Richarda III. Pan král je zde obklopen různými domalovanými keři a ptáky, v pozadí má zídku, vodní plochou a loď. Je tam toho dost a předpokládám, že budete souhlasit, když řeknu, že není nějak zvlášť jasné, proč tam všechen ten šubruňk je a o co vlastně na obraze přesně jde. Tož – ubírejme!

Ano, vidíte, že ubírání bylo docela razantní a hodně toho dřívějšího šubruňku zmizelo. Konkrétně ten keř vpravo od krále, ale zmizel taky ten malý domek a kůl či suchý strom vlevo nahoře. Odebráno bylo to nejzbytečnější a dá se říci, že teď už se v obrázku líp orientujeme ( a ti s lepším zrakem už odliší krále od křovisek). Celkově je obraz přehlednější, což však neznamená, že je hotovo a že už bychom neměli pokračovat dál v ozdravném osekávání. Takže pokračujeme!

Jó tak tady už se silně blížíme k cíli. Neurčitý keř vlevo od krále jsme zastřihli a stojan s dvěma ptáky jsme vyzmizíkovali. Na obraze máme už jen krále, zídku, moře a ještě tu loď. Zajímavé je, že přestože toho tolik ubylo, nám se tady cosi nově rýsuje : nějaká situace nebo dokonce snad – i když nejasný a divný – příběh. O čem by asi tak mohl být? Co se nám to na obraze vlastně odehrává? Král i s trůnem na pláži, opuštěný, bez služebnictva, dvorních dam a veškerého pohodlí, zato s korunou na hlavě???? Loďka se vzdaluje, (?) takže to vypadá, že král byl vysazen na ostrově! Je to vzpoura? Možná! Ale my se nenecháme rozptylovat osudem monarchy a pokračujeme k maximální jednoduchosti.

Tak a teď jsme zjevně TAM, na konci zjednodušování. Kromě krále, jehož bustu jsme zvětšili, a tím i divákovi přiblížili a zjednodušili, tu máme už jen pláž (dříve zídku), moře a konečně tu malou plachetnici. Tímto dalším osekáním jsme si snad o trochu víc osvětlili i příběh, který se zde odehrává. Hádanka však přetrvává: co se to proboha jako na tom ostrově děje? Kdo rád používá svou představivost a s radostí spřádá konspirační teorie, může si vymýšlet jak chce dlouho, kdo chce mít jasno, řekne si „je to ňáká ptákovina“ a má hotovo.

Pokud jde o to zjednodušování, je jasné, že srozumitelnosti obrazu (té vizuální ) prospělo, té srozumitelnosti (dějové) příběhu až tak moc ne, ale tak to holt chodí. Někde jsou jasná fakta, někde jen náznaky a šarády. Já jako možný problém vidím, že jsme možná neměli v poslední verzi zvětšovat Richardovu hlavu, možná bude až moc výrazný. Ale jinak stav obrazu je dobrý, zdá se mi, že by snad mohl osvěžit i nějaký ten neortodoxní obývák.

A ještě jedna poznámka: cítím, že není úplně spravedlivé posuzovat výsledek experimentu, který jsme vlastně úmyslně zmanipulovali, když jsme původní koláž přecpali zbytečnostmi až k nesnesení. Takhle zanesený obraz potom pochopitelně prokoukne, když se trochu pročistí. V jiných případech by to tak úplně přesvědčivé nemuselo být. Co třeba freska Benozzo Gozzoliho Průvod tří králů?

Jednoduchost aneb Co vidím hned a co potom

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (10 )

Nejradši mám obrazy, které jsou namalované (a případně reprodukované) tak, že hned na první pohled (a to i z větší dálky třeba několika metrů) vidím, o čem jsou a co mi tak říkajíc zhruba vyprávějí. Nechci tam mít žádnou barevnou změť nebo šarádu! Chci obraz, který je stejně srozumitelný jako je třeba židle.

Obraz, který není srozumitelný „zdálky“, se tak trochu toho svého bytu nezúčastní. Není tak úplně součástí celku, jako je právě ta jasně čitelná židle nebo postel, vyděluje se z té pomyslné bytové sítě. Zdálky nesrozumitelný obraz je jako kniha, vytištěná příliš hustě příliš malým písmem: když se chcete podívat, o čem to je, musíte mít dobré brejle na krátko a k tomu i silné světlo, abyste z toho něco vydolovali.

Tak si to tedy zkusme znázornit.

Ano, tento způsob obrázku zdá se mi býti dosti výrazným a čitelným, aby poutal opakovaně pozornost a to z různých vzdáleností. Krásná nahatá paní, resp. bohyně, je vizuálně srozumitelná a pochopitelná z dálky několika metrů. Sice nevidíme přesně a s jistotou, kde to a proč takhle (na louce?) leží a spí, neoblečena, ale nám pro začátek stačí, když vidíme, že tam je. Můžeme přistoupit a zjišťovat detaily, vymýšlet teorie atd.

Ale zkusme něco méně čitelného.

Ne že bych měl něco proti lesu, naopak. Mám les rád a moc rád se do něj nořím. Ale les je jako malířské téma často příliš spletitý a chaotický. Vidíme to i v tomto případě: hodně zelení, a nepřehledný celek. (To se obrazům-krajinám stává často, pokud tam někde netrčí třeba pětisetletý dub jako dominanta.) V tomto případě, teprve když se trochu přiblížím, vidím, že je to vskutku les a ne třeba botanická zahrada. Jdu blíž a vidím, že je to les borový. A teprve, když se přiblížím úplně, vidím, že v lese je taky nějaká tůň nebo rybník… Ale z větší vzdálenosti je spíš obraz neurčitý, ohlašující jen to, že pojednává o nějaké vegetaci.

Vyplývá mi z toho, že dekorační obraz do bytu má být spíše výrazný a jednoduchý, ale úplně takhle suverénně to říct nemůžu, je mi jasné, že bych to nejdřív taky musel ověřit a přezkoumat, a pořádně. Například bych se měl podívat na to, jestli ta jednoduchost taky nemá nějaká omezení. Vždyť přece úplně jednoduchý obraz může být docela snadno tak trochu prostoduchý až pitomý. A může být taky hodně nudný. A to taky nechceme.

Toto tedy jednoduché je, míru prostoduchosti raději nehodnotím, ale především se ptám: je toto ONO a chceme si to dát nad ten gauč?

Jsem rád, že na tomto obrázku vidím už zdálky, že jde o starý strom (asi vrbu) a rybníček. Ale že by mi to zase stačilo ke štěstí, to nemohu říci. Možná trochu přeháním, ale zde vidím, že obrázek je v počítači jen tak zhruba načrtnutý a je znát, že se na něm více méně nepracovalo, že zůstal v tom stadiu náčrtu, ale bez přitažlivosti a lehkosti, které by měl takový náčrt mít, má-li být pověšen na zdi. Dojem oslabuje i to, že barvy na obrázku nevytvářejí žádný libý akord s barvami stěn nebo nábytku a bytovým zařízením (i když se přímo ani neperou) . A konečně – otázka nápadu. Vidíte tam nějaký? Je snad nápadem ten rytmizovaný útvar strom-rybníček? Stačí to?

Stručně řečeno, to, co vidím, mě vede k závěru, že ta jednoduchost opravdu sama nestačí.

K jednoduchosti bude třeba se ještě vrátit!

Dílo šité na míru (tomu vašemu gauči)

Obraz v bytě  a jiná nebezpečí z bydlení (9)

____________________________________________________________________________

Pravidla vybírání obrazů a jejich věšení nad gauč samozřejmě pojednávají dost často o tom, jakou velikost má vlastně takový vybraný obraz mít, aby byl „TAK AKORÁT“, neboli aby přesně zapadl na to místo pro něj určené. Co je to „TAK AKORÁT“, je nicméně celkem diskutabilní a když propukne nějaká diskuse, určitě se v ní objeví argument, že lidé prostě mají daný, obecně sdílený cit pro proporce, který zahrnuje taky cit pro velikost obrazu. Určitě taky bude někdo říkat, že proč by obraz vlastně nemohl být opravdu velký, vždyť tím přece dokazujeme prokazatelný fakt, že nejsme žádný barbaři a že v naší rodině umíme umění patřičně ocenit!

Hodlám teď vybrat jeden obraz a v jednom prostředí ho „zpodobnit“ v různých velikostech, tak, aby se jasně ukázalo, která velikost je ta pravá.

Na první dnešní fotomontáži jsem virtuálně pověsil obraz, celkem se barevně hodící a dalo by se říci, že nijak neválčící s prostředím. I tak zde obrázek působí trochu nepatřičně. Je zkrátka dost malý, nezdá se vám? Obraz visí poněkud příliš nízko a tím se propojuje s gaučem, kdyby visel výš, víc by trčel. Usuzuji, že lépe by se hodil obraz větší, a hned uvidíme, jestli mám pravdu.

Ano – jistě! S poťouchlostí sobě vlastní jsem to úmyslně přehnal na druhou stranu a vytvořil jsem opět nerovnováhu, jen s opačným znamínkem. Obraz s rámem se jaksi vymykají velikostí svému prostředí, jakoby patřily do nějakého docela většího bytu. Prostě tu působí dosti humpolácky. (Musím říci, že kdybych měl volit mezi tím menším obrazem a tímto, spíš bych dal přednost „malému“) . Takže propříště obraz tedy zase trochu zmenším a zkusím, jestli pomůže nějaký štíhlejší rám.

 

Myslím si a předpokládám, že kdyby se hlasovalo, tato kombinace se bude líbit po právu nejvíc. Obraz je tak akorát viditelný a rám zase přiměřeně odlehčený. Našli jsme to!

Tedy: tady, ve virtuální realitě to šlo snadno a rychle, ale v reálné realitě takové hledání správných proporcí může být docela strastiplné. Pokud přijmeme tezi o přiměřené (a tím i o nepřiměřené) velikosti, zmenšuje se nám možnost výběru obrazu podle našeho zalíbení a my asi budeme nuceni přijmout pravidlo, že nad dvoumetrový gauč je třeba zavěsit cca 120 -160 cm široký obraz. Ale to není všechno! Když začneme takhle omezovat šířku, budeme muset brát v úvahu i výšku obrazu, tak, aby se hodila k celku. To jest, plus minus autobus, že zde by to bylo asi jen něco málo přes 60 centimetrů ( nižší obraz by byl už ve tvaru nudle, a vyšší by zase mohl převyšovat tu almárku vpravo, a to by působilo rušivě),

Pokud má někdo pocit, že takovýto filtrační postup, který vlastně znamená, že bychom měli „nejdřív znát přesné rozměry a pak podle nich hledat obraz“ je už zase trochu přes čáru, já mu to neberu (vlastně s ním dost souhlasím). Kupovat obraz s tím, že rozměry jsou důležitější než sama malba? Bylo by dost zajímavé si to zkusit: Co by se asi stalo, kdybyste přišli do ateliéru nějakého toho akad. malíře s žádostí: „mistře, prosil bych asi tak dvoukilový obraz a aby to nebylo víc než 120x80cm“. Nepochybuju, že někteří mistři by vás hnali nelidským krokem!

Ale třeba by se našli i tací, které by to zas až tak nerozhodilo, a pokud by obraz neměli momentálně „na skladě“, nebránili by se nějaké objednávce (a vyplacení nějaké zálohy). A nemyslím, že by na tom bylo něco špatného.

Pro člověka, který při hledání obrazu upřednostňuje svůj byt jako celek, mám i další dobré zprávy. Například všechny možné reprodukce a plakáty lze často koupit v různých rozměrech, a taky, jak jsme viděli, rám lze koupit (nechat vyrobit) v různých rozměrech. Různé shopy nabízejí obrazy vytvořené AI v různých rozměrech. Taky je samozřejmě možné pověsit si nad gauč nebo někam třeba několik menších obrazů, nemusí tam být jen jeden, tím se rovněž dá případný problém řešit. 

 Zkrátka a dobře, chci říci, že je docela dost možností, jak splnit požadavek, že obraz má někam přesně pasovat, a přitom si pověsit i něco, za co se nebudete stydět a co vás bude těšít a rozradostňovat.

 

Jak zvětšit příliš malý obraz?

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (8)

Měl bych tady ještě jeden příspěvek k těm velikostem.

Konkrétně: pokusím se potvrdit si, zda (a nakolik) je možné obraz, který je trošku malý na to, aby důstojně obsadil místo na stěně jemu vymezené, nějak opticky popostrčit, aby vypadal větší nebo aspoň v pokoji netrčel svou malostí. Teoreticky by to jít mělo. Můžeme ho (ten obraz) docela snadno přímo fyzicky  zvětšit, a to s pomocí širšího nebo přímo širokého rámu, anebo můžeme využít variantu, v níž k rámu přidáme ještě i paspartu.

A to už by se mělo nějak projevit.

Začínám tím, že nad gauč „věším“ obrázek menší velikosti, který je zarámován  velmi útlým  rámečkem. Obrázek si visí nad gaučem a nevypadá nějak katastrofálně.  Ale někdo by mohl mít pocit, že by bylo dobré mít obrázek aspoň trochu větší a pokud by ten „někdo“ nechtěl obrázek vyměnit zcela, mohl  by navštívit rámařství a nechat si vyrobit širší rám.

Cosi by se tím změnilo – tedy pokud by nový rám byl stejně modrošedý jako ten starý. Rám je širší, obrázek zabere víc místa. Rám by mohl být ještě širší, třeba i patnáct čísel, dohromady na dvou stranách by to dalo třicet čísel navíc. Ale takový postup má i své nevýhody. Masivní rám je dražší, a také působí mohutně, takže v interiéru, kde je do stropu jen 260 cm nebo 240 cm, celek obraz+rám pak může působit až příliš humpolácky předimenzovaně, zejména, je-li i nábytek subtilnější.

Já jsem velký nadšenec pro používání paspart při rámování obrazů. Pasparta zdůrazní obraz, a pomůže ho (spolu s rámem) začlenit do interiéru.

Přijde mi směšné, když někdo řekne „Ale u olejomalby se to nedělá“! Já se rozhoduji podle smyslu, který vidím. Pasparty mj. mohou rozšířit obraz o nějakých těch patnáct centimetrů a možná i víc, a přitom nevypadají příliš těžce a tlustě, jako vypadají některé rámy. Využívá se to hlavně u grafik nebo akvarelů, ale proč ne u maleb akrylem nebo olejem? Máte-li paspartu, už nepotřebujete mohutný rám, naopak, použijete štíhlý lehký rám, který  se do dnešních prostorů dobře hodí. Navíc pasparta má výhodu, že se může barevně upravit jak potřebujeme, chceme-li vytvořit žádoucí spojovník  mezi obrazem a prostředím.

Na závěr jsem si opět trošku zadováděl s tím, že zkusím nastřelit paspartu s velikostí někde na pomezí „ještě přijatelná“ a „už moc velká“.  Tato zde se mi zdá jednoznačně „už moc velká“ (vždyť div že se nedotýká gauče!) a taky mi přijde, že jsem měl raději udělat klasický poměr, kde je nahoře pasparta užší, dole o něco širší. Navíc v tomto případě, musím říci, je ten obrázek kapličky na Vyskeři už spíš jaksi zaražený než paspartou zdůrazněný. (Takže takovou paspartu, jako je zde, nikomu nedoporučuju!) Vypadá to, že nám tady funguje jistý optický klam, který při nadměrném zvětšení pasparty/rámu začíná umenšovat vlastní obraz…

No a jaký je tedy ten konečný výsledek? Opaspartované obrazy (nebo ty s širokým rámem) sice zjevně (změřeno a spočítáno) zabírají víc místa na stěně, ale když se to přežene, ten výsledný celkový dojem může být nejednoznačný…  Zřejmě bude ten správný postup vyjádřen tím slavným „přiměřeně, přiměřeně„!

Chcete-li se přesunout na začátek série, cesta vede TUDY.

Pravidla, která se nevyplatí a priori nerespektovat

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (7)

____________________________________________________________________________

Řeknu po pravdě. že pokud to jde, hodně pravidel z různých oblastí s radostí  nedodržuju. (Například v oblasti ponožek a sandálů.)  V oblasti  vytváření, rámování a  zavěšování  obrazů  v bytě  je mnoho různých pravidel, některá jsou asi dost zbytečná, ale jiná zase  se hodí  respektovat, nebo aspoň je vzít na vědomí.

Pokud jde o ten gaučák, který tady prvosledově pitváme, máme k dispozici pravidla, která říkají, jak má být velký, ale taky pravidla, kupodivu dosti probíraná, o tom, kde přesně má a nemá takový obraz viset. Konkrétně jak vysoko nad gaučem a v jaké výši pod stropem. Na první pohled  zdá se, že toto  je takový  ten už příliš detailní „problém“, vymyšlený  jen proto, aby někdo mohl dělat chytrýho (machrovat). Na druhou stranu, když vidíte na návštěvě (nebo doma) ty zjevně bezradně nebo lajdácky pověšené obrazy, říkáte si, že by možná někdy bylo lepší dodržovat než nedodržovat, že je asi dost dobré  myslet  včas na to, kam který obraz přijde, a pak taky pro něj najít to nejlepší místo. V dobrém místě  obraz vyzní a  zapůsobí. Ve špatném místě může skomírat.  Můžu si pověsit obraz na nečekané místo, ale nesmí z toho být cítit, že ve skutečnosti „on tam už byl zaraženej hřebík, tak jsem to tam pověsil“.

Když už se tedy někomu podaří mít skvělý obraz a nešikovným zavěšením ho zazdít, respektive nenechat ho zaskvět se v plné kráse, mnohdy to bývá tím, že  obraz pověsí moc nízko nebo moc vysoko.

Moc nízko visící obraz může překážet na gauči sedícím osobám, mohou se hlavou dotýkat spodního okraje, mohou obraz svými vlasy špinit a mohou ho, například když v televizi padne gól, anebo když se děti rozblázní, i shodit.

Vypadá to takhle na fotce  dost dobře, ale protože zadní opěradlo je nízké, může být  (asi je)  i obraz až příliš  nízko nad hlavami, proto já osobně bych to pravidlo  o správné výšce zformuloval pro jistotu  jako  „pověsit tak, aby rám  byl těsně nad hlavou nejvyššího člena rodiny“, a tento obraz na fotce bych pověsil určitě výš.

Ale ne zase moc vysoko. Protože  moc vysoko visící obraz je sice v bezpečí, ale zase  vyvolává různé nepříznivé pocity. Obraz se  odděluje od zbytku bytu jako puberťák od svojí málo cool rodiny. Když se pak po takovém pokoji rozhlížíte, máte pocit, že obraz je bezprizorný, jaksi nikam nepatří, naopak je odmítán a vymršťován někam k sousedům v bytě nad vámi. Místo útulnosti vzniká dojem rozháranosti,  nepropojenosti a syrové náhodnosti. Je to jako na okrasné zahradě: tam taky mají být keře a stromy nějak seskupeny, aby tvořily vždy určitý viditelný smysluplný celek, a aby nebyly nasázené hlava nehlava, jak to zahradníkovi zrovna vyšlo.

/Na začátek série Obraz v bytě se přemístíte ZDE.

 

 

 

 

 

 

 

T