Archiv rubriky: Obraz v bytě a jiná nebezpečí

Dílo šité na míru (tomu vašemu gauči)

____________________________________________________________________________

Pravidla vybírání obrazů a jejich věšení nad gauč samozřejmě pojednávají dost často o tom, jakou velikost má vlastně takový vybraný obraz mít, aby byl „TAK AKORÁT“, neboli aby přesně zapadl na to místo pro něj určené. Co je to „TAK AKORÁT“, je nicméně celkem diskutabilní a když propukne nějaká diskuse, určitě se v ní objeví argument, že lidé prostě mají daný, obecně sdílený cit pro proporce, který zahrnuje taky cit pro velikost obrazu. Určitě taky bude někdo říkat, že proč by obraz vlastně nemohl být opravdu velký, vždyť tím přece dokazujeme prokazatelný fakt, že nejsme žádný barbaři a že v naší rodině umíme umění patřičně ocenit!

Hodlám teď vybrat jeden obraz a v jednom prostředí ho „zpodobnit“ v různých velikostech, tak, aby se jasně ukázalo, která velikost je ta pravá.

Na první dnešní fotomontáži jsem virtuálně pověsil obraz, celkem se barevně hodící a dalo by se říci, že nijak neválčící s prostředím. I tak zde obrázek působí trochu nepatřičně. Je zkrátka dost malý, nezdá se vám? Obraz visí poněkud příliš nízko a tím se propojuje s gaučem, kdyby visel výš, víc by trčel. Usuzuji, že lépe by se hodil obraz větší, a hned uvidíme, jestli mám pravdu.

Ano – jistě! S poťouchlostí sobě vlastní jsem to úmyslně přehnal na druhou stranu a vytvořil jsem opět nerovnováhu, jen s opačným znamínkem. Obraz s rámem se jaksi vymykají velikostí svému prostředí, jakoby patřily do nějakého docela většího bytu. Prostě tu působí dosti humpolácky. (Musím říci, že kdybych měl volit mezi tím menším obrazem a tímto, spíš bych dal přednost „malému“) . Takže propříště obraz tedy zase trochu zmenším a zkusím, jestli pomůže nějaký štíhlejší rám.

 

Myslím si a předpokládám, že kdyby se hlasovalo, tato kombinace se bude líbit po právu nejvíc. Obraz je tak akorát viditelný a rám zase přiměřeně odlehčený. Našli jsme to!

Tedy: tady, ve virtuální realitě to šlo snadno a rychle, ale v reálné realitě takové hledání správných proporcí může být docela strastiplné. Pokud přijmeme tezi o přiměřené (a tím i o nepřiměřené) velikosti, zmenšuje se nám možnost výběru obrazu podle našeho zalíbení a my asi budeme nuceni přijmout pravidlo, že nad dvoumetrový gauč je třeba zavěsit cca 120 -160 cm široký obraz. Ale to není všechno! Když začneme takhle omezovat šířku, budeme muset brát v úvahu i výšku obrazu, tak, aby se hodila k celku. To jest, plus minus autobus, že zde by to bylo asi jen něco málo přes 60 centimetrů ( nižší obraz by byl už ve tvaru nudle, a vyšší by zase mohl převyšovat tu almárku vpravo, a to by působilo rušivě),

Pokud má někdo pocit, že takovýto filtrační postup, který vlastně znamená, že bychom měli „nejdřív znát přesné rozměry a pak podle nich hledat obraz“ je už zase trochu přes čáru, já mu to neberu (vlastně s ním dost souhlasím). Kupovat obraz s tím, že rozměry jsou důležitější než sama malba? Bylo by dost zajímavé si to zkusit: Co by se asi stalo, kdybyste přišli do ateliéru nějakého toho akad. malíře s žádostí: „mistře, prosil bych asi tak dvoukilový obraz a aby to nebylo víc než 120x80cm“. Nepochybuju, že někteří mistři by vás hnali nelidským krokem!

Ale třeba by se našli i tací, které by to zas až tak nerozhodilo, a pokud by obraz neměli momentálně „na skladě“, nebránili by se nějaké objednávce (a vyplacení nějaké zálohy). A nemyslím, že by na tom bylo něco špatného.

Pro člověka, který při hledání obrazu upřednostňuje svůj byt jako celek, mám i další dobré zprávy. Například všechny možné reprodukce a plakáty lze často koupit v různých rozměrech, a taky, jak jsme viděli, rám lze koupit (nechat vyrobit) v různých rozměrech. Různé shopy nabízejí obrazy vytvořené AI v různých rozměrech. Taky je samozřejmě možné pověsit si nad gauč nebo někam třeba několik menších obrazů, nemusí tam být jen jeden, tím se rovněž dá případný problém řešit. 

 Zkrátka a dobře, chci říci, že je docela dost možností, jak splnit požadavek, že obraz má někam přesně pasovat, a přitom si pověsit i něco, za co se nebudete stydět a co vás bude těšít a rozradostňovat.

 

Jak zvětšit příliš malý obraz?

Měl bych tady ještě jeden příspěvek k těm velikostem.

Konkrétně: pokusím se potvrdit si, zda (a nakolik) je možné obraz, který je trošku malý na to, aby důstojně obsadil místo na stěně jemu vymezené, nějak opticky popostrčit, aby vypadal větší nebo aspoň v pokoji netrčel svou malostí. Teoreticky by to jít mělo. Můžeme ho (ten obraz) docela snadno přímo fyzicky  zvětšit, a to s pomocí širšího nebo přímo širokého rámu, anebo můžeme využít variantu, v níž k rámu přidáme ještě i paspartu.

A to už by se mělo nějak projevit.

Začínám tím, že nad gauč „věším“ obrázek menší velikosti, který je zarámován  velmi útlým  rámečkem. Obrázek si visí nad gaučem a nevypadá nějak katastrofálně.  Ale někdo by mohl mít pocit, že by bylo dobré mít obrázek aspoň trochu větší a pokud by ten „někdo“ nechtěl obrázek vyměnit zcela, mohl  by navštívit rámařství a nechat si vyrobit širší rám.

Cosi by se tím změnilo – tedy pokud by nový rám byl stejně modrošedý jako ten starý. Rám je širší, obrázek zabere víc místa. Rám by mohl být ještě širší, třeba i patnáct čísel, dohromady na dvou stranách by to dalo třicet čísel navíc. Ale takový postup má i své nevýhody. Masivní rám je dražší, a také působí mohutně, takže v interiéru, kde je do stropu jen 260 cm nebo 240 cm, celek obraz+rám pak může působit až příliš humpolácky předimenzovaně, zejména, je-li i nábytek subtilnější.

Já jsem velký nadšenec pro používání paspart při rámování obrazů. Pasparta zdůrazní obraz, a pomůže ho (spolu s rámem) začlenit do interiéru.

Přijde mi směšné, když někdo řekne „Ale u olejomalby se to nedělá“! Já se rozhoduji podle smyslu, který vidím. Pasparty mj. mohou rozšířit obraz o nějakých těch patnáct centimetrů a možná i víc, a přitom nevypadají příliš těžce a tlustě, jako vypadají některé rámy. Využívá se to hlavně u grafik nebo akvarelů, ale proč ne u maleb akrylem nebo olejem? Máte-li paspartu, už nepotřebujete mohutný rám, naopak, použijete štíhlý lehký rám, který  se do dnešních prostorů dobře hodí. Navíc pasparta má výhodu, že se může barevně upravit jak potřebujeme, chceme-li vytvořit žádoucí spojovník  mezi obrazem a prostředím.

Na závěr jsem si opět trošku zadováděl s tím, že zkusím nastřelit paspartu s velikostí někde na pomezí „ještě přijatelná“ a „už moc velká“.  Tato zde se mi zdá jednoznačně „už moc velká“ (vždyť div že se nedotýká gauče!) a taky mi přijde, že jsem měl raději udělat klasický poměr, kde je nahoře pasparta užší, dole o něco širší. Navíc v tomto případě, musím říci, je ten obrázek kapličky na Vyskeři už spíš jaksi zaražený než paspartou zdůrazněný. (Takže takovou paspartu, jako je zde, nikomu nedoporučuju!) Vypadá to, že nám tady funguje jistý optický klam, který při nadměrném zvětšení pasparty/rámu začíná umenšovat vlastní obraz…

No a jaký je tedy ten konečný výsledek? Opaspartované obrazy (nebo ty s širokým rámem) sice zjevně (změřeno a spočítáno) zabírají víc místa na stěně, ale když se to přežene, ten výsledný celkový dojem může být nejednoznačný…  Zřejmě bude ten správný postup vyjádřen tím slavným „přiměřeně, přiměřeně„!

Chcete-li se přesunout na začátek série, cesta vede TUDY.

Pravidla, která se nevyplatí a priori nerespektovat

____________________________________________________________________________

Řeknu po pravdě. že pokud to jde, hodně pravidel z různých oblastí s radostí  nedodržuju. (Například v oblasti ponožek a sandálů.)  V oblasti  vytváření, rámování a  zavěšování  obrazů  v bytě  je mnoho různých pravidel, některá jsou asi dost zbytečná, ale jiná zase  se hodí  respektovat, nebo aspoň je vzít na vědomí.

Pokud jde o ten gaučák, který tady prvosledově pitváme, máme k dispozici pravidla, která říkají, jak má být velký, ale taky pravidla, kupodivu dosti probíraná, o tom, kde přesně má a nemá takový obraz viset. Konkrétně jak vysoko nad gaučem a v jaké výši pod stropem. Na první pohled  zdá se, že toto  je takový  ten už příliš detailní „problém“, vymyšlený  jen proto, aby někdo mohl dělat chytrýho (machrovat). Na druhou stranu, když vidíte na návštěvě (nebo doma) ty zjevně bezradně nebo lajdácky pověšené obrazy, říkáte si, že by možná někdy bylo lepší dodržovat než nedodržovat, že je asi dost dobré  myslet  včas na to, kam který obraz přijde, a pak taky pro něj najít to nejlepší místo. V dobrém místě  obraz vyzní a  zapůsobí. Ve špatném místě může skomírat.  Můžu si pověsit obraz na nečekané místo, ale nesmí z toho být cítit, že ve skutečnosti „on tam už byl zaraženej hřebík, tak jsem to tam pověsil“.

Vypadá to takhle na fotce  dost dobře, ale protože zadní opěradlo je nízké, může být  (asi je)  i obraz až příliš  nízko nad hlavami, proto já osobně bych to pravidlo  o správné výšce zformuloval pro jistotu  jako  „pověsit tak, aby rám  byl těsně nad hlavou nejvyššího člena rodiny“, a tento obraz na fotce bych pověsil určitě výš.

Ale ne zase moc vysoko. Protože  moc vysoko visící obraz je sice v bezpečí, ale zase  vyvolává různé nepříznivé pocity. Obraz se  odděluje od zbytku bytu jako puberťák od svojí málo cool rodiny. Když se pak po takovém pokoji rozhlížíte, máte pocit, že obraz je bezprizorný, jaksi nikam nepatří, naopak je odmítán a vymršťován někam k sousedům v bytě nad vámi. Místo útulnosti vzniká dojem rozháranosti,  nepropojenosti a syrové náhodnosti. Je to jako na okrasné zahradě: tam taky mají být keře a stromy nějak seskupeny, aby tvořily vždy určitý viditelný smysluplný celek, a aby nebyly nasázené hlava nehlava, jak to zahradníkovi zrovna vyšlo.


/Na začátek série Obraz v bytě se přemístíte ZDE.

 

 

 

 

 

 

 

T

Správný obraz na správném místě: Jak jsem to přesně dělal a co bych komu poradil, kdyby se mě někdo ptal

Asi tak před rokem jsem náhodou narazil na způsob, jak lze s pomocí počítače (a bez zavrtání jediné hmoždinky do stěny) velmi přesvědčivě vyzkoušet, který obraz ze všech, co jsou momentálně po světě k mání, by se vám na stěnu hodil úplně nejlíp. Přišlo mi to zábavné a strávil jsem tímto virtuálně imaginárním proměňováním našeho interiéru hodně času. Nakonec mě to přivedlo až k myšlence, že bych mohl vlastně tuto metodu, kterou zde používám a která pěkně funguje, doporučit ostatním zájemcům o změny na tomto poli. A mohl bych taky popsat, co se od ní (metody) čekat a co nečekat, a dokonce i příležitostně dávat neblbé rady.

Metoda je volně dostupná, v té či oné podobě ji určitě už použilo hodně lidí, ale jistě stále ještě existují i lidé, kteří by si rádi nějaký skvělý obraz do bytu chtěli pověsit, a zatím nevědí, jak na to. S pomocí této metody mohou překonat většinu překážek a úskalí a dosáhnout kýženého cíle.

Jak tedy posupovat, chcete-li si nějaký ten ideální obraz najít a pak ho pověsit někam, odkud bude zářit a projasňovat vaše dny?

  1. Běžný notebook, vybavený Windows 11, s programem Malování 3D.,
  2. fotoaparát s polo-širokoúhlým objektivem (asi by se dal použít i mobil),
  3. od firmy Zoner zapůjčený program na úpravy fotografií z interiéru (narovnání vertikál),
  4. dále bezplatný program na úpravu fotek Irfan view.
  5. Měl jsem i tablet na kreslení ( ten však nutný není),
  6. dále různé zařízení bytu, přehozy, polštářky, aby bylo možno měnit scénu.
  7. Obrazy, které jsem „promítal“ na stěnu našeho obýváku, jsem zčásti namaloval já sám, někdy fyzicky, někdy jen v počítači, dále jsem použil i různé reprodukce v našem vlastnictví, plakáty, a zčásti taky obrázky, vyhledané na internetu.

1.krok (můj) byl jednoduchý: spočíval v myšlence, že „s tímhle by se snad dalo něco udělat“ (myšleno s obývákem a jeho štábní nekulturou. Vzal jsem foťáček a nemilosrdně jsem si vyfotil, jak to tam přesně v tu chvíli bylo.

2. krok: sundal jsem obraz, který jsme měli toho dne zrovna zavěšený, a vyfotil jsem pokoj s holou stěnou. Fotek jsem si udělal vícero, s kobercem, bez koberce, s přehozem, s jiným přehozem, s kytkou, bez kytky. Na fotku jsem použil co nejširší objektiv, abych v záběru měl stěnu nejen do stran, ale i maximum do výšky.

 3. krok. Ten spočívá ve vyhledání hezkého (nebo hodnotného, nebo laciného – podle toho, co chcete) obrazu. Já osobně jsem už nic moc nehledal, měl jsem naskladněno dost. Ale potenciální kupec půjde například do kamenné galerie nebo prodejny reprodukcí, kde si může buď sám obrazy fotit, anebo pak z domova stáhnout v podobě fotky do počítače. Může (ten kupec) hledat rovnou na internetu, obrazů a dekorací jsou tam mraky. Tímto způsobem si dotyčný udělá určitý předvýběr a má třeba 10 nebo třeba 50 obrazů. které se mu líbí nebo mu připadá, že by se mohly hodit.

4. krok. Toto je moment, kdy začínáme zkoušet, co se hodí a co ne. Jdeme do počítače, konkrétně do programu Malování 3D. Tam si jako první obrázek otevřeme onu fotografii obýváku nebo jiné místnosti, kde má obraz viset (volba procházet soubory). Fotka je zatím stále bez obrazu.

5. krok. Na obrazovce počítače mám fotku místnosti, zadám pokyn „vybrat“ (tlačítkem vlevo) a na fotografii si kliknu do místa, kde bych asi tak chtěl obraz „pověsit“. Program mi vyznačí na fotce místo, kam se má obraz přenést.

6.krok: Vlevo nahoře najdu a použiju tlačítko „vložit„. Dál už jen zvolím to správné foto, resp. obrázek k „pověšení“ (opět procházet soubory) a stisknu enter. Obraz se mi ocitá na předem zvoleném místě „na zdi“, já ho několika tahy za patřičné body mohu upravit a případně popotáhnout na správné místo a je hotovo. Vidím jeden z obrazů, které se mi líbí, jak by vypadal, zavěšený na stěně.

7. krok. Pokud se mi vyzkoušená varianta líbila, hezky si ji uložím do nějaké šikovné složky a zkouším postupně další a další obrázky uváděným způsobem. Měním obrázky, předvybrané k zavěšení, a když chci, můžu i měnit jejich předpokládané okolí, třeba tak, že dotyčný obraz vkopíruji do jiné fotky, třeba s jinými polštářky nebo s jiným přehozem na gauči. Předvybraný obraz mohu také „opatřit různými rámy“, jde to provést v různých programech, já na to použil program Irfanview.

8– 99.krok. Pokud jste došli až sem, jste bezpochyby na dobré cestě ke skvělému výsledku, ale ještě pár úskalí se po cestě vyskytne. Téměř zásadní je mít v pořádku měřítko tak, aby měl obrázek v počítači správnou velikost v poměru k skutečnému bytu. (Obraz, který na obrazovce počítače vypadal skvěle (ale byl zobrazen ve špatném měřítku) může v praxi, bude-li například velikostně poloviční, vypadat poloviční i vzhledem.

Zkrátka a dobře, pohled na obrazovku vám neodhalí všechno úplně přesně stejně tak, jako kdybyste si daný obraz půjčili a po několik dnů na něj hleděli a zkoumali. To by bylo zjevně ještě účinnější než počítačová simulace, není to nemožné (některé galerie takovou službu poskytují) ale těžko proveditelné. A on počítač udělá taky hodně práce a s výběrem pomůže.

Asi by bylo taky dobré zvážit, jestli hodláte v bytě dělat nějaké větší změny. Nehodláte například kvartýr nově vymalovat? Přecházíte-li z  bleděmodré na žlutou nebo z růžové na zelenou, tak to mění skoro vše, pokud jde o to, jak obraz do bytu zapadne a bylo by dobré tu zamýšlenou barvu stěn dostat do některé té zkušební fotky.  Určitě to jde!

 

 

 

 

 

Koukněme se na ty velikosti

Vracím se k postřehu, že když jde o obrazy, a obrazy v bytě dvojnásob, rozměry, které jsou ve hře, prostě jsou důležité. Posledně jsem tu v tomto smyslu cosi tvrdil, ale bude dobré to i ukázat.

Obraz nemá být moc malý, aby se nám někde v prostoru neztratil, ale taky by radši neměl být moc velký, protože to bývá  taky docela malér.  Například když je obraz větší než ten případný gauč, o kterém tu neustále mluvíme.  V tomto bodě podporuju většinový názor, že obraz má být o kousek menší než kanapátko (anebo i jiný kus nábytku), nad kterým visí, prostě protože člověk je zvyklý, že menší věci se pokládají na větší věci a ne naopak, repektive jenom velmi málokdy se stává, že určitá sestava   je dole malá a směrem nahoru se rozšiřuje.

Představme si, co by se stalo, kdybych si tu dříve zde vzpomínanou zmenšeninu fresky (tj. reprodukci) Benozzo Gozzoliho, do bytu jednoho krásného dne skutečně pověsil.

Ono nejenže ten obraz mám opravdu rád, ale navíc si ještě myslím, že by se docela dobře hodil do soudobého, třeba i poněkud minimalistického interiéru. Ale chtěl bych ho mít až takhle rozměrný nad kanapem?  (A to je pořád dosti zmenšený proti skutečnosti.) Takový velký obraz nejenže je velký proti jednotlivým kusům nábytku, ale je taky až trumpovsky přemrštěně asertivní, jako by chtěl říci: „Největší hrdina v tomhle bytě jsem já a na těch ostatních vůbec nesejde!“ 

Tudíž, kdybych chtěl ve skutečnosti (nejen v této zkoušce) opravdu pověsit reprodukci Gozzoliho fresky nad svůj gauč, nakonec bych musel pořídit ještě více zmenšenou reprodukci, jenže pak bych zase hlavně řešil otázku, jestli na obraze vůbec vidím nebo nevidím dost dobře detaily a místo abych obraz pozoroval z pohodlí křesla vzdáleného dva tři metry, musel bych se přiblížit a na prohlížení vzít brejle nebo možná i lupu.

Únik z této pasti je asi možný jen jeden. Oželet celek obrazu a pověsit si nad kanape nějaký výřez obrazu, tak jako se to dělá s fotografií. Takový výřez by vypadal asi následovně.

Ano, zde je Gozzoli, poněkud oříznutý (až zaříznutý) ve velikosti „gaučákové“. Zvláště pro někoho, kdo tu fresku nezná, by tato varianta v bytě asi působila příhodněji než varianta s poněkud zmenšeným, ale stále příliš velkým a neoříznutým obrazem. Jenže pokud jde o mě, nejsem si jistý, že by mě to úplně uspokojilo. Je to sice jen reprodukce a navíc také není zdravé cítit ke klasikům přehnanou úctu, ale já už radši v těchto případech nebudu nic vy- ani od-řezávat.

Ale ještě se mrkněme na opačný problém, příliš malý obrázek od mistra Zrzavého.

Asi takhle nějak bych dopadl, kdybych si nad gauč bez přemýšlení pověsil další svůj oblíbený obrázek.  Sice jsem tady pro něj nevytvořil právě příznivé prostředí (zase ty polštářky!), ale ani kdybych pro něj vytvořil co do nábytku a barev něco vhodnějšího, moc by se ten můj dojem nezlepšil, holt je obrázek na té celé velké stěně přímo utopený.

Zřejmě by pomohlo přidat k obrázku mistra Zrzavého ještě nějaký další obrázek do páru, ale kdyby měl viset samostatně, tak snad raději někde jinde.

Co by mě spíš povzbuzovalo a inspirovalo…

_____________________________________________________________________________

Jsem vážně rád, že ta věhlasná umělecká díla, která mě znepokojují nebo až děsí, a která si do bytu dát proto nechci, si tam dávat nemusím. Můžu si tam dát, co uznám za vhodné, neboli něco takového, co by mě spíš povzbuzovalo a podporovalo.

Tímto rozhodnutím nechci  vyřadit  z výběru umělecká díla a obklopit se jen nějakými motivačními výkřiky. Konec konců,  i já vnímám kolem (blíž či dál) sebe celá  mračna  uměleckých děl, která jsou krásná a vtipná a dobrotivá a já bych si je do bytu jednoznačně pověsil a pak se těšil z jejich společnosti. 

Například. K mým celoživotně oblíbeným obrazům patří freska Benozzo Gozzoliho z roku 1460 Příjezd tří králů. Tenhle obraz je malířsky nádherný  a navozuje mi ty nejradostnější pocity. Když se dívám na skvělý a pyšný jízdní zástup, přímo cítím, jak jsou ti jezdci (i chodci)  naplněni energií a až bezbřehou smělostí, což je naladění, které bych býval rád měl, když jsem ještě takhle  podobně (tramvají) vjíždíval  do města Prahy. 

( Co je původním námětem obrazu až tak nevnímám, prostě vidím, jak hrdí velikáni své doby jedou někam vykonat cosi významného a světodějného, a možná i nebezpečného, například hodlají založit Organizaci spojených národů nebo vyhlásit konec středověku.) 

Kdyby přišlo na skutečné věšení obrazu, samozřejmě by to byl  problém. Gozzoliho obraz je totiž  freska, namalovaná na zdi jedné kaple ve Florencii, kde zabírá celou stěnu. Ale dá se určitě pořídit obraz-reprodukce,  třeba v rozměru cca 60×100 cm. To by se nad gauč vešlo, je to zmenšenina, ale je to menší zmenšenina, než jakou sem vkládám na fotce nebo jakou vidíme ve všech knihách o umění.

Další obraz, který mám moc rád, je od Belgičana René Magritta, ten mi však navozuje úplně jiné pocity než Gozzoliho jízda. Nemám dojem, že by mě inspiroval k velkým světodějným činům, pokud k něčemu, tak spíš k nějakému venkovskému  idylickému životu takhle nad řekou (pozor na povodně!).  Patřilo by k tomu asi chytat ryby nebo péct po domácku chleba, ve sklepě mít pár soudků dobrého vína, v chalupě kromě vlídné ženy  mít pět dětí a v blízkém okolí další sympatické příbuzné a přátele… 

Magritte obraz Říše světel prý namaloval v dvaceti sedmi (!!) verzích, ale vesměs jsou to obrazy spíše na výšku než na šířku, to by se  nad gauč podle pravidel a doporučení moc nehodilo. (Ledaže bych si dal dva obrazy vedle sebe….???)

A než to tu pro dnešek ukončím, ještě přidám jeden obraz z kategorie oblíbených. Je to obraz Jana Zrzavého, který se jmenuje Zátiší se třemi jablky a je z roku 1928.

I když to možná úplně nevypadá, i tento malý obrázek mně vždy, když na něj kouknu, přináší cosi jako inspiraci a dobrou náladu.  Připadá mi, že malíř  tady nenápadně  dává sobě i světu najevo, že bude malovat co a jak ON uzná za vhodné, že se nehodlá podřizovat radám a doporučování..  Není v tom, jak se mi zdá, nějaká brutalita, ba ani podrážděnost. Spíš potutelnost nebo přímo potměšilost. Několik perspektiv, vložených do sebe, tři jablka (maskovaná jako pomeranče), která drží v tvaru trojúhelníku  díky  nefyzikálním  silám, placatý pohár, obyčejný kuchyňský stůl, na zásuvce malířsky detailně provedený čudlík a jeho stín. Jako by pan Zrzavý s divákem  lehce  laškoval: ano vážení, tenhle námět i s tím čudlíkem považuju já za umělecky zajímavý.  A já (skoro) pokaždé, když se na obraz podívám, si řeknu: „Jak je krásné býti svobodomyslným!“ 

_______________________

Myslím, že  ať si každý dá domů, co uzná za vhodné. Jenom zde chci nadhodit možnost, že  pokud si vyberu (koupím, pověsím) obraz, na základě pouhého prudkého zalíbení, aniž bych při  nákupu a zavěšování jakkoliv přemýšlel,   může se mi stát, že budu nakonec zklamán. Je docela dobře možné, že aspoň v nějakém ohledu mi tento mnou vyvolený obraz nebude zapadat do toho mého existujícího bytového pořádku a stylu, což není úplně to, co bychom chtěli.

Tak třeba do našeho bytu  Gozzoli je (v originále)   rozhodně moc velký, a zmenšením do reprodukce by něco  (spíš hodně)  ztratil. Magritte je na výšku (asi by nad gaučem trochu trčel, a kdybych ho pověsil jinam, nebyla by to škoda?)  a Zrzavého zátiší, i když není přímo miniatura, je přece jen  spíš moc malé: obrázek o rozměrech  35x46cm asi nemá na to, aby ovládl prostor 2×2 metry nebo i větší.