Archiv rubriky: Obraz v bytě a jiná nebezpečí

Trojka nabízí víc než by se řeklo

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (14)

Trojce obrázků je velice, velice slibná možnost, jak „to umění“ v bytě pojmout, překvapivě málo se však využívá, podobně jako dvojice. Většinou se věší do bytu buď jeden velký obraz anebo hodně malých, tzv. gallery wall. A přitom s jedním obrazem/gaučákem nemáme (jakmile ho jednou vlastníme) moc různých možností uplatnění či případných změn. Prostě ho můžeme někam buď pověsit nebo nepověsit. A ta gallery wall, jak ji občas vidíme v různých bytech, vlastně taky vypadá dost pořád stejně, bez ohledu na nějaké převěšení. Ale když pověsíme tři obrazy vedle sebe, tak to pořadí můžeme proměnit několikrát (tuším máme čtyři varianty ) ale máme i další možnosti proměn při věšení (což uvidíme) apod., a můžeme dost změnit výměnou jednoho obrazu v trojici. Je to o dost variabilnější, než ty ostatní varianty, a asi proto se také v trojici dá dobře vytvořit nějaký šmrncovní celek.

Tady jsme na půdě klasiky, sestava tří obrázků je pojatá symetricky – po stranách toho nejvyššího a nejbarevnějšího, jsou dva ve stejné barevnosti. Je to docela svěží a veselé, ale ne zas nějak moc dovádivé. Koberec na této fotce chybí; kdyby tu byl ten náš koberec-cholerik, asi by vznikla mela či konflikt. Ale bez koberce a s relativně umírněnými polštářky, navíc s opakující se okrovou barvou, to soužití docela funguje.

Tahle sestava je rozpohybovanější, než ta na předchozí variantě. Obrazy jsou zarovnány nahoru (spíše neobvyklé), a uprostřed je širší dělící mezera (taky neobvyklé). Mluvíme tady neexaktně, takže si dovolím hodnocení mně se to docela líbí. Můžete říci, že podobné sestavy jsem už spíš odmítl, ale zde mě možná ovlivňuje ta určitá pozitivní poťouchlost, která tu jasně je přítomna. Barevné vyladění není ani příliš opatrné, ale zase ani nesnesitelně rozjuchané. Snad ta růžovofialová na obrázku vlevo by tam nemusela být v takové síle. Ale zase ta modro zelená, na obrázku uprostřed, ta spíš – podle mého – tu trojičku docela příhodně osvěžuje.

Pokud si říkáte, že toto nejsou tři obrázky, máte pravdu, je to spíš pět obrázků, ve dvou rámech, přísně vzato to sem nepatří, ale takové věci se vyskytují i tady. Celkový můj dojem je, že jde o pojetí spíše extravagantní, ať už jde o zavěšení, nebo o barvy, které jsou vzhledem k interiéru mírně vyzývavé, (naštěstí s okrovou stěnou ladí). Ano, modro-zelená kombinace je dost agresivní, ale když jsme už jednou odvážní a dobrodružní, tak se podle toho chováme! Musím však přiznat, že mi ten trojobrázek, co je pověšen tak demonstrativně na výšku, přijde až příliš jako schválnost. Možná by k dosažení cíle v podobě svěžího dojmu stačil menší, resp. nižší obrázek. Ale holt kdo chce kam, pomozme mu tam.

Jak já to vidím, je (použití trojice) neotřelé, dají se s tím dělat věci jako je různé posunování a přemisťování, ubírání či přidávání neokoukanosti nebo uměřenosti, výstřednosti nebo vyváženosti. Opravdu přitažlivé! Tuším, že v příštím životě si do obýváku nějakou takovou sestavičku pověsím…

Dva v plodné pranici

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (13 )

Milí čtenáři, bylo tu řečeno, že obraz zvaný gaučák neboli ústřední výtvarné dílo vašeho bytu nemusí být vždy jeden sólista. Může to být také obrazová skupinka, ale taky to může být docela dobře dvojice obrazů. Taková dvojice obrazů přibližně čtvercového tvaru zapadne do toho našeho promrskávaného prostoru jak poklička na hrnec. Docela šikovnou výhodou je i fakt, že obrazy mohou se věšet s různou mezerou a dají se pravo-levě přehodit např. podle barev v interiéru atd. Skoro všechno, zdá se, je tu na dobré cestě..

Tak to radši přezkoumejme.

Ano, tady máme docela dobré (sebechvála nepáchne, že ne?) základní nastavení pro obrazový tandem. Vidím tam určitě snahu o tu žádoucí spřízněnost obrazů – konkrétně v těch dvou stejných paspartách, ale i v rámečcích a tématice. Je tam jasné, že autor dvojici vytvořil cíleně, a snad se dá říci, že také ten, kdo obrazy vybral a pověsil, je úmyslně pověsil pospolu, takže určitě nejde říct, že to je každej pes jiná ves. Obrazy sice nemusí viset ve dvojici, ale pokud ano, tak dávají na vědomí, že toto „bylo vybráno“, že to není nějaká náhoda, která za tím stojí. Dvojce působí harmonicky, určitě to není žádný úlet. Ale jako vždy v takových případech, můžeme se spravedlivě tázat, jestli pro některé jiné majitele či uživatele by tato dvojice nebyla až příliš statická a klidná.

Takže to trochu zneklidníme.

Ano, a jaký je výsledek? Aspoň pokud jde o mě a můj pocit – moc se mi to nelíbí! Chápu (a beru ) snahu ty abstraktní krajiny trochu osvěžit a rozpohybovat těmi ještěrkami, ale připadá mi, že ty dva zdejší obrázky spojuje jenom asi to, že jde o přírodu. Nejsou v harmonii, ale ani v nějakém podnětném kontrastu. Barevně je to takové jaksi skřípavě falešné, přičemž nejvíc mi dává zabrat ta nafialověle narůžovělá. Rozměrově by to k sobě šlo, ale ty dvě pasparty, to už je problém, protože ta jedna pasparta vlastně ani není pasparta, navíc je dělená jakoby do dlaždic, a ani tvarem se nepodobá té skutečné paspartě. Možná samostatně by oba obrazy obstály, ale ve dvojici pro mě ne. A pokusit se vylepšit to nějakou dodatečnou změnou, (třeba polštářkem) ? Když myslíte….

Tahle varianta mi přijde jaksi stravitelnější a navíc docela zajímavá tím, že jeden obrázek je na šířku a druhý na výšku. Zdá se, že barevně ty dva obrázky k sobě celkem pasují. Něco tu však neklape. Především se mi nezdá, že obrázky jsou umístěny s patřičným citem, a to i když chápu, že celkové vyznění má být spíše překvapivé a netradiční. Bohužel hlavně ten vlevo je zase moc nízko! Ano, vidím, proč to tak asi je: abychom se horním okrajem nedostali nad vrchní díly hnědé jarmárky. Ale takhle by sedícímu obyvateli vyšší postavy obrazy asi dost zavadzely.

Úspěch nezajištěn

Suma sumárum, dvojička obrazů nabízí proti jednomu „gaučáku“ možností řekněme širší. Dva obrázky nemusí viset v tom jediném správném bodě, a s ohledem na šíři rámečků a šíři mezery mohou dělat výrazně odlehčenější dojem než jeden obraz. Ale že by tyto výhody nějak zaručovaly úspěch, to nezaručují.

Podle mého úsudku je úkol vytvořit dvojici obrazů, aby to byla radost pohledět, snadnější, než vytvořit skupinu obrázků osmi nebo desíti. Ale ani tady to nejde samo sebou. Osobně se domnívám, že by se v takových případech mělo zkoušet. Hledat, třeba s pomocí počítače, co by se k sobě hodilo. Někdy se stane, že výbornou dvojici vytvoří obrazy, které se podle konvenčního vkusu k sobě nehodí. Prostě stane se, že jakoby v té dvojici přeskočila jakási tak řečená jiskra (jako se to stává mezi lidmi), a ta dvojice se ocitne v určitém zápase, ale ne v ničivé řeži, jako spíše v inspirativní pranici.

( Mimochodem, přijde mi, že tento „kontrastní“ přístup je dnes místy až příliš oblíbený, a poměrně často se dnes vedle sebe umisťují obrazy, které se k sobě vůbec nehodí – zřejmě v naději, že se k sobě nehodí až tak moc, že se až k sobě hodí. Ale ono automaticky se to tak nezadaří.)

Gallery wall: místo jednoho gaučáku hejno malých gaučáčků

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (12 )

Mám pocit, že už bych zde měl veřejně připustit, že v obýváku určitě nemusí viset jeden „gaučák“. Nikde není psáno, že do toho prázdného prostoru nad kanape nemůžeme pověsit třeba hned několik menších obrázků – gaučáčků. Musím ale hned dodat, že snadnější cesta k cíli, (neboli k zajímavé a originální výzdobě vašeho obýváku) to tak úplně není.

Výhody tu jsou, to ano. Skupina obrázků se neokouká tak brzo jako jeden velký. Skupina se taky dá snadno postupně obměňovat, zejména pokud vždy pověsíme jeden nový místo starého přibližně stejně velkého. Utvořit pohlednou a atraktivní skupinu (zejména, když jde o větší hejno obrázků), dá ovšem práci a ne vždy se vydaří.

Jako zásadní pravidlo se při budování gallery wall uvádívá, že je nanejvýš vhodné si nejdřív obrázky, které máte k dispozici, vyzkoušet nanečisto v nějaké sestavě na podlaze a nejlepší variantu si zakreslit, protože v okamžiku věšení by obrázky na stěně už měly zapadat do jistého plánu nebo konceptu a není vůbec dobré hledat sestavu až přímo na stěně a zatloukat další a další hřebíky nebo dokonce převrtávat díry. Toto pravidlo ve stylu Dvakrát měř, jednou řež je rozumné, ale problém je jinde: v tom, že se zde vůbec nepočítá s tím, že by se ty obrázky měly nejdřív najít, vybrat, pořídit. Což je samozřejmě ten nejdůležitější moment celého procesu.

Zkrátka bohužel k vytvoření zajímavého hejna nestačí vzít všech deset menších obrázků, které se momentálně nacházejí v mém vlastnictví a vytvořit z nich nějakou zajímavou sestavu. Tak ono to nefunguje, že náhodně sebrané objekty k sobě víceméně vždycky skvělé pasují. Viděl jsem byty, kde byly stěny zaplněné náhodně získanými obrazy (co se zdědilo, našlo na půdě nebo koupilo v bazaru), a musím říci na rovinu, že to vůbec nevypadalo dobře. Lépe nebo dobře většinou vycházejí tyhle gallery walls, sestavené podle nějakého klíče, například ze starých rodinných fotek, zarámovaných do vintage rámečků. Jde o to, aby hejno mělo nějaký propojovací prvek. Například mám v paměti obraz jednoho londýnského bytu, kde na stěně bylo umístěno asi patnáct obrázků koček. Taky si vybavuji stěnu, kde na všech obrázcích převažovala růžová, což bylo kupodivu takové roztomilé a skoro vůbec to nebyl kýč!

Zkusme si názornou ukázku neboli pokus. Vzal jsem svůj notebook a spíše úplně náhodně jsem z něj vylovil asi deset obrázků od různých autorů s tím, že uvidím, zda vůbec vznikne nějaká nástěnná galerie a pokud ano, jak by taková gallery z jedný vody šup na plot vypadala.

Možná by vypadala nějak takhle, ale bojím se, že v jistém smyslu bohužel spíš ještě hůř, protože obrázky v praxi by byly už zčásti vyšisované ( jak grafiky, tak třeba kresby nebo reprodukce, nebo zašlé (olej, akryl) Ale i kdybychom si dali práci a vše vypulírovali, nebyli bychom hned tak u cíle. Problém je především s tím už zmíněným propojením obrázků do nějakého smysluplného celku. Ale máme i další úskalí. Obrázky jsou příliš velké a celkový dojem vyznívá jako nevyváženost. Opak-příliš malé obrázky- zase jen stěží vytvoří ucelený systém. Hrozí nám zde také choroba zvaná přeplácanost (už tady byla na tapetě). Jistě, prázdné stěny jsou smutné a někdy přímo i bezútěšné, ale přeplácanost mi nepřijde nějak optimistická nebo radostná.

Ale zkusme raději nějakou tu změnu. Co kdybychom třeba naladili celé to obrazové hejno do jedné barvy? Do zelené!

Ne, takové zezelenání by nic potěšitelného nepřineslo. Ale nebylo to jasné už předem? Z mého hlediska skoro ano, ale chtěl jsem to vidět. Vím totiž o jedné prý slavné bytové architektce, která jednobarevnost v domě neúnavně obhajuje a prosazuje. Podle mě však jen prostě použít klíč „všechno od jedné barvy“ a říct k tomu že to je „tón v tónu“ nestačí.

V tom našem zeleném zkušebním hejnu by snad pomohlo trochu to uspořádat : větší obrázky a ty v tmavších sytějších zelených tónech by měly být dole, ve spodní řadě, a asi taky rámečky by se měly nějak propojit. Ale mě, jak to tak vypadá, by výsledek už asi stejně neuspokojil, protože obvykle mi vadí v této ideologii „jednobarevného interiéru“ využití všech zelených, i když zelené jsou velmi různé a platí, že se mohou tak zvaně tlouci. Tady máme zelenou velmi tmavou, velmi tlumenou i velmi intenzivní, neboli trochu guláš. Ve hře jsou i ty ostatní, „nezelené“ barvy, které jsou na obraze přítomné. Zde třeba dvojice fialová-červená vyznívá dost nepříjemně.

Ale když už jsme v těch slepých uličkách, zkusil bych ještě jeden experiment, v jehož dobrý výsledek už předem příliš nevěřím.

Tohle je, jak já to vidím, nějaký hybrid. Trochu gallery wall, a trochu mozaika, trochu samostatný jeden abstraktní obraz na přírodní téma. Pokud jde o zmíněnou hybridnost, tak ta mi vůbec nevadí, naopak. Ale co ten výsledek? Vyšlo z toho něco? Cílem autora bylo nepochybně vytvořit to hejno s obsahovým propojením, které jsem tu požadoval. Možná, že kdyby se v tomto směru šlo ještě dál, že by se někam dospělo. Zatím ale není moc jasné, kam. Tady mám takový pocit, že tento obraz/gallery wall a pokoj vzájemně k sobě prostě nepasují, že by tam neměl být ten starý „etno“ interiér, ale něco v minimalistickém stylu, pak že by se snad vidělo. Zatím se nevidí.

Ještě ukončovací poznámka: Je zjevné, že s gallery walls jsou problémy. Například gallery wall sotva může být jednoduchá a přehledná, spíš znepřehledňuje. Je obtížné najít skupinu nějak vizuálně propojenou. Ale protože zde nechci jen neustále rejpalsky všechno zamítat a odsuzovat, skončil bych pozitivně. Znám totiž i velmi výborné výchozí situace pro sestavení skvěle inspirativní stěnové galerie. Taková extrémně slibná situace například vznikne, když váš nedávno zesnulý drahý dědeček a současně l celoživotní sběratel barevných litografií (pokud možno od jednoho autora, třeba od pana Lieslera) svou pečlivé udržovanou sbírku odkáže právě vám…To už se to pak ani nedá zkazit.

A s tou jednoduchostí tedy jak?

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (11)

Takže: můj názor je ANO, obraz v bytě má být jednoduchý, má-li působit dekorativně. Dílo, které má viset na stěně a zářit, by nemělo být zaneseno a zadušeno titěrnými detaily.(Fuj!) A dokonce, odvážil bych se říct, že dobrý obraz v bytě by měl mít v sobě i sílu, dokonce případně i něco jako hrubou neotesanost. Nedávno jsem někde četl vznešenější pojem „prostá monumentalita“. Sice tohle říkat o nějakém obrázku v bytě je až trochu srandovní, ale pěkně to vystihuje určitý ideál. Nu a pokud na obraze ještě k té výraznosti objevíme nějakou tu švestičku na koláči v podobě třeba špetky vtipu nebo špetky poezie, je prakticky vyhráno. Jednoduchý výrazný obraz s nápadem se totiž nenechá zatlačit do bezvýznamnosti, nestane se hříčkou zvrhlých choutek zdivočelého koberce nebo nějaké šílené tapety. Všechny útoky odrazí a nastolí v pokoji radostný mír. Z takového obýváku se vám ani nechce odejít!

Ale konec řečí, pojďme si udělat pokus! Zkusíme vzít hodně zaplněný a pramálo jednoduchý obraz a postupně si ho pěkně zjednodušíme, co nejvíc to půjde. Na konci bychom se měli přesvědčit, jestli je to pravda s tou jednoduchostí a jestli celý ten proces oprošťování zkoumanému obrazu opravdu prospěje. Obraz, který budeme zjednodušovat, je koláž, sestavená v počítači, a věřím, že se z ní bude dobře odebírat, odebírat a odebírat… .

.

Tato pokusná koláž byla vytvořena (nakupena) „okolo“ portrétu anglického krále Richarda III. Pan král je zde obklopen různými domalovanými keři a ptáky, v pozadí má zídku, vodní plochou a loď. Je tam toho dost a předpokládám, že budete souhlasit, když řeknu, že není nějak zvlášť jasné, proč tam všechen ten šubruňk je a o co vlastně na obraze přesně jde. Tož – ubírejme!

Ano, vidíte, že ubírání bylo docela razantní a hodně toho dřívějšího šubruňku zmizelo. Konkrétně ten keř vpravo od krále, ale zmizel taky ten malý domek a kůl či suchý strom vlevo nahoře. Odebráno bylo to nejzbytečnější a dá se říci, že teď už se v obrázku líp orientujeme ( a ti s lepším zrakem už odliší krále od křovisek). Celkově je obraz přehlednější, což však neznamená, že je hotovo a že už bychom neměli pokračovat dál v ozdravném osekávání. Takže pokračujeme!

Jó tak tady už se silně blížíme k cíli. Neurčitý keř vlevo od krále jsme zastřihli a stojan s dvěma ptáky jsme vyzmizíkovali. Na obraze máme už jen krále, zídku, moře a ještě tu loď. Zajímavé je, že přestože toho tolik ubylo, nám se tady cosi nově rýsuje : nějaká situace nebo dokonce snad – i když nejasný a divný – příběh. O čem by asi tak mohl být? Co se nám to na obraze vlastně odehrává? Král i s trůnem na pláži, opuštěný, bez služebnictva, dvorních dam a veškerého pohodlí, zato s korunou na hlavě???? Loďka se vzdaluje, (?) takže to vypadá, že král byl vysazen na ostrově! Je to vzpoura? Možná! Ale my se nenecháme rozptylovat osudem monarchy a pokračujeme k maximální jednoduchosti.

Tak a teď jsme zjevně TAM, na konci zjednodušování. Kromě krále, jehož bustu jsme zvětšili, a tím i divákovi přiblížili a zjednodušili, tu máme už jen pláž (dříve zídku), moře a konečně tu malou plachetnici. Tímto dalším osekáním jsme si snad o trochu víc osvětlili i příběh, který se zde odehrává. Hádanka však přetrvává: co se to proboha jako na tom ostrově děje? Kdo rád používá svou představivost a s radostí spřádá konspirační teorie, může si vymýšlet jak chce dlouho, kdo chce mít jasno, řekne si „je to ňáká ptákovina“ a má hotovo.

Pokud jde o to zjednodušování, je jasné, že srozumitelnosti obrazu (té vizuální ) prospělo, té srozumitelnosti (dějové) příběhu až tak moc ne, ale tak to holt chodí. Někde jsou jasná fakta, někde jen náznaky a šarády. Já jako možný problém vidím, že jsme možná neměli v poslední verzi zvětšovat Richardovu hlavu, možná bude až moc výrazný. Ale jinak stav obrazu je dobrý, zdá se mi, že by snad mohl osvěžit i nějaký ten neortodoxní obývák.

A ještě jedna poznámka: cítím, že není úplně spravedlivé posuzovat výsledek experimentu, který jsme vlastně úmyslně zmanipulovali, když jsme původní koláž přecpali zbytečnostmi až k nesnesení. Takhle zanesený obraz potom pochopitelně prokoukne, když se trochu pročistí. V jiných případech by to tak úplně přesvědčivé nemuselo být. Co třeba freska Benozzo Gozzoliho Průvod tří králů?

Jednoduchost aneb Co vidím hned a co potom

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (10 )

Nejradši mám obrazy, které jsou namalované (a případně reprodukované) tak, že hned na první pohled (a to i z větší dálky třeba několika metrů) vidím, o čem jsou a co mi tak říkajíc zhruba vyprávějí. Nechci tam mít žádnou barevnou změť nebo šarádu! Chci obraz, který je stejně srozumitelný jako je třeba židle.

Obraz, který není srozumitelný „zdálky“, se tak trochu toho svého bytu nezúčastní. Není tak úplně součástí celku, jako je právě ta jasně čitelná židle nebo postel, vyděluje se z té pomyslné bytové sítě. Zdálky nesrozumitelný obraz je jako kniha, vytištěná příliš hustě příliš malým písmem: když se chcete podívat, o čem to je, musíte mít dobré brejle na krátko a k tomu i silné světlo, abyste z toho něco vydolovali.

Tak si to tedy zkusme znázornit.

Ano, tento způsob obrázku zdá se mi býti dosti výrazným a čitelným, aby poutal opakovaně pozornost a to z různých vzdáleností. Krásná nahatá paní, resp. bohyně, je vizuálně srozumitelná a pochopitelná z dálky několika metrů. Sice nevidíme přesně a s jistotou, kde to a proč takhle (na louce?) leží a spí, neoblečena, ale nám pro začátek stačí, když vidíme, že tam je. Můžeme přistoupit a zjišťovat detaily, vymýšlet teorie atd.

Ale zkusme něco méně čitelného.

Ne že bych měl něco proti lesu, naopak. Mám les rád a moc rád se do něj nořím. Ale les je jako malířské téma často příliš spletitý a chaotický. Vidíme to i v tomto případě: hodně zelení, a nepřehledný celek. (To se obrazům-krajinám stává často, pokud tam někde netrčí třeba pětisetletý dub jako dominanta.) V tomto případě, teprve když se trochu přiblížím, vidím, že je to vskutku les a ne třeba botanická zahrada. Jdu blíž a vidím, že je to les borový. A teprve, když se přiblížím úplně, vidím, že v lese je taky nějaká tůň nebo rybník… Ale z větší vzdálenosti je spíš obraz neurčitý, ohlašující jen to, že pojednává o nějaké vegetaci.

Vyplývá mi z toho, že dekorační obraz do bytu má být spíše výrazný a jednoduchý, ale úplně takhle suverénně to říct nemůžu, je mi jasné, že bych to nejdřív taky musel ověřit a přezkoumat, a pořádně. Například bych se měl podívat na to, jestli ta jednoduchost taky nemá nějaká omezení. Vždyť přece úplně jednoduchý obraz může být docela snadno tak trochu prostoduchý až pitomý. A může být taky hodně nudný. A to taky nechceme.

Toto tedy jednoduché je, míru prostoduchosti raději nehodnotím, ale především se ptám: je toto ONO a chceme si to dát nad ten gauč?

Jsem rád, že na tomto obrázku vidím už zdálky, že jde o starý strom (asi vrbu) a rybníček. Ale že by mi to zase stačilo ke štěstí, to nemohu říci. Možná trochu přeháním, ale zde vidím, že obrázek je v počítači jen tak zhruba načrtnutý a je znát, že se na něm více méně nepracovalo, že zůstal v tom stadiu náčrtu, ale bez přitažlivosti a lehkosti, které by měl takový náčrt mít, má-li být pověšen na zdi. Dojem oslabuje i to, že barvy na obrázku nevytvářejí žádný libý akord s barvami stěn nebo nábytku a bytovým zařízením (i když se přímo ani neperou) . A konečně – otázka nápadu. Vidíte tam nějaký? Je snad nápadem ten rytmizovaný útvar strom-rybníček? Stačí to?

Stručně řečeno, to, co vidím, mě vede k závěru, že ta jednoduchost opravdu sama nestačí.

K jednoduchosti bude třeba se ještě vrátit!

Dílo šité na míru (tomu vašemu gauči)

Obraz v bytě  a jiná nebezpečí z bydlení (9)

____________________________________________________________________________

Pravidla vybírání obrazů a jejich věšení nad gauč samozřejmě pojednávají dost často o tom, jakou velikost má vlastně takový vybraný obraz mít, aby byl „TAK AKORÁT“, neboli aby přesně zapadl na to místo pro něj určené. Co je to „TAK AKORÁT“, je nicméně celkem diskutabilní a když propukne nějaká diskuse, určitě se v ní objeví argument, že lidé prostě mají daný, obecně sdílený cit pro proporce, který zahrnuje taky cit pro velikost obrazu. Určitě taky bude někdo říkat, že proč by obraz vlastně nemohl být opravdu velký, vždyť tím přece dokazujeme prokazatelný fakt, že nejsme žádný barbaři a že v naší rodině umíme umění patřičně ocenit!

Hodlám teď vybrat jeden obraz a v jednom prostředí ho „zpodobnit“ v různých velikostech, tak, aby se jasně ukázalo, která velikost je ta pravá.

Na první dnešní fotomontáži jsem virtuálně pověsil obraz, celkem se barevně hodící a dalo by se říci, že nijak neválčící s prostředím. I tak zde obrázek působí trochu nepatřičně. Je zkrátka dost malý, nezdá se vám? Obraz visí poněkud příliš nízko a tím se propojuje s gaučem, kdyby visel výš, víc by trčel. Usuzuji, že lépe by se hodil obraz větší, a hned uvidíme, jestli mám pravdu.

Ano – jistě! S poťouchlostí sobě vlastní jsem to úmyslně přehnal na druhou stranu a vytvořil jsem opět nerovnováhu, jen s opačným znamínkem. Obraz s rámem se jaksi vymykají velikostí svému prostředí, jakoby patřily do nějakého docela většího bytu. Prostě tu působí dosti humpolácky. (Musím říci, že kdybych měl volit mezi tím menším obrazem a tímto, spíš bych dal přednost „malému“) . Takže propříště obraz tedy zase trochu zmenším a zkusím, jestli pomůže nějaký štíhlejší rám.

 

Myslím si a předpokládám, že kdyby se hlasovalo, tato kombinace se bude líbit po právu nejvíc. Obraz je tak akorát viditelný a rám zase přiměřeně odlehčený. Našli jsme to!

Tedy: tady, ve virtuální realitě to šlo snadno a rychle, ale v reálné realitě takové hledání správných proporcí může být docela strastiplné. Pokud přijmeme tezi o přiměřené (a tím i o nepřiměřené) velikosti, zmenšuje se nám možnost výběru obrazu podle našeho zalíbení a my asi budeme nuceni přijmout pravidlo, že nad dvoumetrový gauč je třeba zavěsit cca 120 -160 cm široký obraz. Ale to není všechno! Když začneme takhle omezovat šířku, budeme muset brát v úvahu i výšku obrazu, tak, aby se hodila k celku. To jest, plus minus autobus, že zde by to bylo asi jen něco málo přes 60 centimetrů ( nižší obraz by byl už ve tvaru nudle, a vyšší by zase mohl převyšovat tu almárku vpravo, a to by působilo rušivě),

Pokud má někdo pocit, že takovýto filtrační postup, který vlastně znamená, že bychom měli „nejdřív znát přesné rozměry a pak podle nich hledat obraz“ je už zase trochu přes čáru, já mu to neberu (vlastně s ním dost souhlasím). Kupovat obraz s tím, že rozměry jsou důležitější než sama malba? Bylo by dost zajímavé si to zkusit: Co by se asi stalo, kdybyste přišli do ateliéru nějakého toho akad. malíře s žádostí: „mistře, prosil bych asi tak dvoukilový obraz a aby to nebylo víc než 120x80cm“. Nepochybuju, že někteří mistři by vás hnali nelidským krokem!

Ale třeba by se našli i tací, které by to zas až tak nerozhodilo, a pokud by obraz neměli momentálně „na skladě“, nebránili by se nějaké objednávce (a vyplacení nějaké zálohy). A nemyslím, že by na tom bylo něco špatného.

Pro člověka, který při hledání obrazu upřednostňuje svůj byt jako celek, mám i další dobré zprávy. Například všechny možné reprodukce a plakáty lze často koupit v různých rozměrech, a taky, jak jsme viděli, rám lze koupit (nechat vyrobit) v různých rozměrech. Různé shopy nabízejí obrazy vytvořené AI v různých rozměrech. Taky je samozřejmě možné pověsit si nad gauč nebo někam třeba několik menších obrazů, nemusí tam být jen jeden, tím se rovněž dá případný problém řešit. 

 Zkrátka a dobře, chci říci, že je docela dost možností, jak splnit požadavek, že obraz má někam přesně pasovat, a přitom si pověsit i něco, za co se nebudete stydět a co vás bude těšít a rozradostňovat.