Ano, i ta moje průhonická výstava je od 11.10. zastavena/přerušena a nelze ji tedy momentálně shlédnout  fyzicky, na vlastní oči. Což mě mrzí, ale to je asi tak všechno, co s tím můžu dělat.

Pro ty, kdo se nedostali do Průhonic a chtěli by se podívat, jak to tam vypadá,  jsem tady vytvořil cosi jako reportáž nebo snad virtuální návštěvu. Na následujících fotografiích je zachyceno cca 80% výstavy.

Někteří malíři říkají, že dobrý obraz nepotřebuje  žádný název. To jo, s tím souhlasím, že je lepší mít dobrý obraz třeba i s nudným nebo nijakým názvem, anebo dokonce bez názvu, než mít obraz tak nějak nijaký a k tomu něco opravdu břeskného jako název.  Na druhou stranu, dobrý název nemůže nic zkazit.

Pokud jde o mě, já mám názvy rád.  Někdy mě názvy napadají ve větším množství, takže můžu mít k jednomu obrazu názvů víc.   A někdy se mi stane – odpusťte mi to rouhání – že u mě název obrazu zvítězí nad obrazem samotným.

Přesně to se mi stalo u obrazu s názvem

„Šest puštíků a jeden tlouštík“.  To je on:

Na obraze je puštíků ve skutečnosti sedm, jak se můžete přesvědčit.

Byl  bych mohl pojmenovat obraz „Sedm puštíků „, ale cosi ve mně se postavilo na odpor. Prostě jsem se nechtěl vzdát toho druhého „š“, o které bych přišel.

Proč ale  to „š“ má být tak důležité, to úplně přesně nevím.

Že bych nějak průběžně nebo celoživotně miloval hlásku „š“? Ne, prostě se mi jenom líbí, jak to v tomto případě v názvu pěkně šustí. To je celý.

Naštěstí se u mě tahle logika promítá jen do obrazů. Jinak jsem celkem normální.

Někteří výtvarníci, zdá se, mají to štěstí, že dokáží někde začít s určitým cílem a po jisté době toho určitého cíle opravdu dosáhnou.

Já většinou rovněž začínám s určitým cílem, ale stává se mi prakticky neustále, že skončím někde úplně jinde, než jsem myslel nebo chtěl.

Před pár lety se mi dostala (jako součást jistého eko-kalendáře) do rukou velmi pěkná fotografie papuchalků na skále.  Dokonce se mi zdálo, že fotka  je skoro hotový obraz (takový pocit u fotky mám málokdy) , že by stačilo nějak přiměřeně foto  přenést na plátno, překližku či kartón a bude.

Ano, toto je on, ten původní obrázek. Krásní papuchalkové na krásných skalách nad krásným mořem.  Zdá se, že se nic nemusí měnit, jen trochu vyčistit.  Ale když jsem si udělal přípravnou kresbičku,  zdáli se mi ptáci moc vpravo, a začalo mi připadat, že bych je měl přecejenom trochu někam šoupnout. Anebo něčím vyvážit?  Kresbičky se začaly množit a stále více se vzdalovaly původní fotce. Dokonce i ty původní skály se změnily a začaly vypadat jako Bílé útesy doverské, jenomže šedivé…

Nakonec jsem si  jednu kresbičku vybral  a obraz namaloval. Ale z procesu vylezl – nebojím se říci – obraz značně vzdálený původním papuchalkům. Posuďte sami:

Obraz se jmenuje „To si snad děláte prdel…!“ s podtitulem „Někteří ptáci se do toho lítání zase tak moc nehrnou…“

Pro jistotu k tomu už nic dodávat nebudu. Musel bych být k sobě značně, značně kritický! Takže radši nic neříkám, ale původní předlohovou fotografii zatím rozhodně nevyhazuju…

Naposledy jsem tady popisoval, jak se někdy (dost často, po pravdě) v obraze zaseknu a marně hledám, kudy kam. Obvykle se upnu na nějaké místo a to pak předělávám třeba desetkrát, a přitom se vlastně nic nemění, obraz se  nezlepšuje a nesměřuje ke konci.

„A proč teda nepoužiješ počítač? Ten by to přece za tebe vymyslel! A máš to hned,“  optal se mě jeden IT znalý mládenec.

„A víš že už jsem to už zkoušel?,“ odpovídám  já. Ne sice v případě té posledně zmiňované kočky, ale v jiných případech. Například v případě obrazu venčení psa, kde jsem měl podobný problém jako s kočkou, a s pomocí počítače jsem hledal řešení.

Vidíte tři varianty, já jich vytvořil  k porovnání asi šest. Použil jsem na to  program Windows malování 3D a program IrfanView.

Samozřejmě,  kdyby si někdo myslel, že tyhle návrhy předkládá program, tak to teda ne!  Žádná A.I., já hezky  používám program k tomu, že tento obraz obrazu v počítači osobně přemaluju, přičemž ušetřím  barvy a čas, protože to nemusím malovat přímo do obrazu skutečnými barvami a pak seškrabávat nebo přemalovávat. Na konci bych měl vidět, která varianta je nejlepší.

V tomto případě mně varianty připadají asi tak stejný. Snad  bych měl zvážit hlubší zapojení počítače. Třeba  by  A.I. vymyslela něco onačejšího…?

Většinou mi trvá dlouho, než namaluju (resp. dokončím) nějaký obrázek. Většinou jsou to týdny, někdy  měsíce a klidně i víc než rok!

Blbé na tom je, že ani ta nejpomalejší pomalost vám nezaručí uspokojivý výsledek.

V úplně nejrannější fázi obraz  zpravidla špatný není, někdy je  dokonce přímo i slibný. Ale když si k němu sednu  potřetí nebo počtvrté, začíná se zhoršovat.  Časem  nastupují  různé destruktivní procesy, Proces zašpiňování barev, například. Proces přílišného navrstvení barev.  Nebo proces uchňochňávání motivu. Švih a smělost kamsi po anglicku mizí. …sakra!

Někdy dojde, jak říkají  ti informovanější znalci umění, k zaseknutí umělce v obraze. Dotyčný tvůrce  se prostě v určitém momentě zastaví a nemůže ani dopředu, ani dozadu, natož do strany  a všechny pokusy o vyproštění  jsou marné. Skončit to může vyhozením dotyčného nedokončeného díla.

Zde ukážu, jak to proběhlo v jednom případě u mě. Vložím sem několik nedatovaných  fotografií, ale měli byste vědět, že celý proces trval. tuším, zhruba tak  dva roky. .

Tož   tohle vypadal  obraz “Kočka šumavská“ na úplném začátku,  jenom načrtnutý temperovou barvou.Tehdy se nezdálo, že to bude takový porod. (Možná kdybych to byl takhle nechal…?)

Ale nenechal jsem to tak, a  rychle se to začalo zhoršovat. Tady možná ještě nedošlo k  zaseknutí, ale už to vypadá tak nějak rozháraně.  A taky se nám tady objevují svislé   pruhy, které sehrály v tomto obraze významnou roli!  Přišlo mi totiž, že divoká kočka by měla být pruhatá, a hlavně, že bude vytvářet kontrast s neplošným pařezem. Vlastně to měl být hlavní moment, na tom to mělo všechno stát. Tak jsem tam ty pruhy dal a moc jsem je dál  nezkoumal.

Ale když jsem pokračoval, brzy jsem cítil, že  něco je  špatně, Co by to tak mohlo být? Nohy? Houby? Nebo ty keříky? Začal jsem to řešit a nejvíc jsem se upnul na ty nohy.

Zkoušel jsem udělat  různý  nohy, pokusů bylo o dost víc, než co vidíte tady na obrázku. Ale stále jsem nenacházel takové nohy, které by pasovaly do obrázku. Zkoušel jsem být vůči obrazu flexibilní a nemilosrdný. Nabízela se možnost, že na vině jsou  ty velké holubinky, že ony to kazí, tak šly pryč z obrazu. Keříky musely odejít už dřív… .Ale tělo (resp.pruhy)  byly celou dlouhou dobu mimo podezření, s tím se hnout tak nějak nesmělo!

A zhruba takhle nějak ta chorobná fixace na nohy vyvrcholila. Zde zkouším všechny čtyři nohy nějak změnit. Ale vypadá to čím dál tím hůř!

Blik! Cvak! Příjem! Tak to říkaly naše děti kdysi. Neboli – nastal okamžik mentálního průlomu.  V jediném momentě dosud zabedněná  hlava pochopí, že  je všechno jinak. Nemohly za to ty nohy, ale ty pruhy! To ty pruhy to tam v tom prostředku přeplácávaly. Pryč s nimi! Uvolněte  ten prostředek a pusťte tam svěží  vánek!

A tady se ocitáme již  na konci. V tomto momentě  jsem to prostě přestal předělávat. Obrázek mě přestal znepokojovat, tiše a ochotně mi visel na chalupě v kuchyni a v klidu a míru jsem se na něj koukal.  Jeden  problém  tady ale přece jenom  mám. Když se na obrázek podívám do zrcadla a vidím ho stranově převrácený,  mám pak pocit, jestli v pravém horním rohu něco nechybí …Ale co?