…a s nimi   přichází i naděje na změnu k lepšímu v klimatické politice a snad i na záchranu klimatu v ještě přijatelné podobě

xxxxxxxxxxxxxxx

Je asi jasné, oč jde. Mám na mysli Gretu Thunberg, mladičkou švédskou aktivistku a Ursulu von der Leyen, novou předsedkyni evropské komise.

Od stávkující školačky k zřejmě nejmocnější ženy Evropy se zdá být velice, velice daleko, ale když se na věc podíváme z hlediska politiky ochrany klimatu, pak děvče Greta s paní Ursulou docela zajímavě souvisí.

O té souvislosti by se dal napsal politický komentář, analytický a kritický, ale já bych ten dnešní blog  pojal spíš jako příběh, osnovu nějaké příští životopisné knihy, nebo třeba námět nějakého budoucího filmu. Mám tím pádem volnější ruce a  můžu   psát zjednodušeně a s nadsázkou. Dokonce mohu  například napsat, že to  je Greta, která přivádí Ursulu na scénu.   A to vypadá na dost odvážnou nadsázku.  Copak  by mohla švédská středoškolačka ovlivnit volbu jedné z nejdůležitějších figur EU?

Možná ano  a v tom vlastně je  půvab toho příběhu.

Jak se to tedy stalo?

Asi  takto:

V srpnu 2018 tehdy patnáctiletá Greta Thunbergová jde a poprvé stávkuje před budovou švédského parlamentu, požaduje větší podporu ochraně klimatu. Je zdánlivě bez šance, nemá takřka nic, čím by upoutala. Ale má odhodlání a dává najevo, že je ochotná pro věc i trpět. Přitom neříká nic převratného nebo šokujícího, jen vyzývá politiky, aby poslouchali vědce.

Kupodivu  se k ní brzy začínají přidávat další a další středoškoláci, nejen ve Švédsku ale i v Evropě a po celém světě. Rychle vzniká hnutí, které má zvláštní sílu,  snad pramenící z mládí zúčastněných a z jejich oprávněného a statečného požadavku upřednostnit život před penězi. Zjara už s Gretou stávkuje 1.4 milionu školáků, ve více než 112 zemích světa. Politici to nemohou nevnímat a pravděpodobně to vnímá i paní Ursula.

Tento úspěch mladých se prolíná a sčítá s úspěchem  strany zelených v Německu a jinde v Evropě. „Hrozí“, že by  zelení mohli sestavit příští německou vládu a odsunout hlavně socialisty do pozadí.

V této situaci přicházejí volby do europarlamentu (zelení zde zvyšují svůj význam) a následuje volba předsedy evropské komise. Situace je  dramatická a nepřehledná, dějou se věci, do kterých z vnějšku nevidíme. Kandidáti jsou navrhováni, prosazováni, odmítáni a opouštěni. Pak se odnikud vynoří Ursula von der Leyen, kandidátka středopravé frakce parlamentu – s tím, že by snad mohla projít, když dostane  nějaké hlasy od jiných frakcí. Tyto hlasy navíc se Ursula, šedesátiletá matka sedmi dětí a babička neuvedeného počtu vnoučat, (vzrušený pohovor s dětmi by se do filmu určitě vešel, klidně by tam mohlo padnout Gretino jméno)  rozhodla hledat u levice a u zelených. Je třeba je získat, něco jim nabídnout.

Paní Ursula tedy  jako první bod svého programu stanoví  zásadní cíl – klimaticky neutrální Evropu do roku 2050. Je to velmi ambiciózní cíl, o hodně ambicioznější, než jaký měla dosavadní Evropa. Přesto zelení nejsou spokojeni, nebudou paní Ursulu volit en bloc, a zdá se, že hlasů nebude dost.  Jenže nakonec pro Ursulu  hlasují  i socialisté – mimo jiné také,  protože levice dnes v Německu upadá ( na úkor  zelených)   a  tudíž  se  snaží  přesvědčit své voliče o tom, že oni – socialisti –  jsou  stejně zelení jako zelení, že jim také jde o budoucnost dnešních středoškoláků, a proto berou  ochranu klimatu vážně. 

Ursula – i se svým klimatickým programem – je zvolena.

 Z  různých konfliktních a zase momentálně se shodujících zájmů nám zčistajasna  vylezl výsledek, jaký zjevně  nikdo nečekal, a jaký jsme tu dlouho neměli.  Překvapivý  je vítěz volby, paní Ursula, ale  i program, s kterým vyhrála.  Jakoby nějaký OSUD zamíchal kartami a dal lidstvu ještě jednu šanci planetu a její obyvatelnost zachovat.  Naskýtá se možnost,  že tato volba docela výrazně  změní chod věcí, a také  snad i tu klimatickou budoucnost.

A co tomu všemu  asi teď říká Greta?  Může být skeptická,  jako evropští zelení, ale úplně nespokojená určitě není.  Něco takového přece od začátku žádala, že… 

Nu, v každém případě  máme zápletku příběhu hotovou  a někde tady bychom ukončili první díl. (Nebude on to nakonec spíš seriál?)  Druhý díl – jestli dobře počítám- se bude psát tak asi příštích pět  let, bude určitě víc o paní Ursule,  ale  je docela dobře možné, že se cesty Grety a Ursuly znovu  protnou. Někdy v roce 2030 se  uvidí, jestli  příběh  dvou žen bude mít  happyend nebo jestli to dopadne nějak jinak. 

Ale co se bude dít ve skutečnosti?

Sliby jsou sliby, dají se různě ošulit. Slíbíte-li nějaké opatření, například nové daně, můžete je zavést, ale v tak nízké výši, že nikoho nezabolí a nikoho neovlivní. Slib splněn, nic se nezměnilo.  A tak dále. Pochopitelně také předsedkyně Evropské komise není nějaká císařovna, nerozhoduje sama o tom, co se bude dělat.

Takže pořád z toho všeho ještě nemusí nic velkého být. Může to vyšumět. Ale opatření, o kterých Ursula von der Leyen hovoří, jsou  podle mého názoru velmi slibná.

Mělo by jít nejlépe o jeden balíček, který by ale měl dvě části,  měl by dva cíle, které se vzájemně skvěle doplní.

Ta první část opatření spočívá v tom, že se zpřísní podmínky pro evropský průmysl, energetiku, dopravu atd.  V zásadě by se mělo  posílit pravidlo  „Čím víc vypustíš oxidu uhličitého, tím víc zaplatíš na daních.“ Je jasné, že by to pomáhalo klimatu, ale ti, kdo by byli postiženi, zejména evropské firmy, by si určitě stěžovali, že takto nemohou vzdorovat konkurenci, která nic platit nemusí.

A tyto námitky a nářky by právě ošetřila ta druhá část balíčku. Ta by totiž zavedla i pro  neevropské firmy, které chtějí v Evropě prodávat,  povinnost platit daň podle toho, kolik uhlíku do vzduchu vypouštějí, v podstatě stejnou, jakou platí firmy evropské.  Rázem by vznikla situace, která by sice pro firmy nebyla úplně radostná, (musely by hledat, měnit, přemýšlet, vymýšlet atd.), ale nikdo by nebyl zvýhodněn a nikdo znevýhodněn. Soutěž by byla férová.

Nejlepším efektem takového opatření by byl tlak, který by se vyvíjel na mimoevropské firmy a mimoevropské země. Ty všechny by pak  měly novou motivaci taky přestat emise vypouštět, protože kdyby nevypouštěly, tak by tuto zamýšlenou daň pochopitelně neplatily a profitovaly by z toho. Kdyby podobné opatření zavedly kromě Evropy  ještě nějaké další  země, které představují velké trhy, třeba Čína nebo Indie, mohlo by to spustit lavinu, která by velmi prospívala zdraví planetárního klimatu.  Rezavé  stromy, které dnes vidíme v Česku kolem sebe, by to už  nezachránilo, ale mohlo by to zabránit ještě daleko horšímu vývoji.

To by byl panečku příběh!

Neboli kolik polínek můžeme ještě přiložit do kamen, než bude náš kvartýr k nesnesení přetopený.

Mezivládní panel pro klimatickou změnu při OSN vydal další varovnou zprávu o klimatu a světová média zareagovala zvýšeným informováním a komentováním. Nevím, čím to, ale skoro v každém titulku se znovu a znovu objevovalo číslovka 12. Jako že už zbývá jen dvanáct  let.

„Máme dvanáct let na omezení klimatické katastrofy“ /Guardian

„Máme 12 let na zvládnutí klimatické změny, jinak svět, jak ho známe, bude ztracen.“/Independent

„Máme pouze 12 let na to omezit devastující globální oteplování/Vox

Podobné to bylo i nás:

 „Máme jen 12 let na zásadní změnu“ /Web Česká televize

 „12 let do katastrofy“ /Tn. cz.

Jako už vícekrát, i tentokrát jsem si říkal: A proč právě těch dvanáct? To se po dvanácti letech otevřou nebesa a jakýsi vesmírný činitel (Bůh) sežehne lidstvo nějakým laserem?

A co se musí během těch dvanácti let udělat, aby to sežehnutí nenastalo?

Překročitelné termíny

Musím říci, že to stanovování termínů, které je v oblasti, o které tu mluvíme, běžné, mi  přijde  dosti pochybné. Už v devadesátých letech se říkalo, že už není moc času, pak se začaly uvádět konkrétní termíny: deset let, 100 měsíců, pak třeba posledních pět let atd. Zdá se to být jaksi nepodložené . Když jsme měli v roce 2000 už jen posledních deset let na gruntovní obrat, jak to, že v roce 2018 ještě žijeme? Vtipálkové si toho všímají, a na internetu se objevují výčty různých deadlinů /nepřekročitelných termínů z různých dob.Smál bych se s nimi, kdyby problém nebyl tak vážný.

Kromě toho je taky  pravda, že pokud některé noviny napsaly nebo nějaký aktivista ohlásil některý ten nepřekročitelný termín, neznamená to, že se pletla celá klimatická věda. A rovněž  je pravda, že ačkoli my tady v střední Evropě stále žijeme, někteří lidé jinde po světě už nežijí, nebo mají takové problémy, že přežívají jen s vypětím sil. V té katastrofě, před kterou nás varovali, my (jako lidstvo) už  vězíme,  jenom to jsou zatím počáteční stadia.

Z toho také vyplývá, že ty termíny nebyly stanoveny nějak zbytečně nebo šikanózně. Ono by bývalo opravdu pomohlo, kdybychom začali omezovat už v roce 2000, a kdybychom začali ještě dřív, bylo by to ještě lepší.

Potřeba termínu

Tím se dostávám k tomu, jak vzniká tato tendence stanovovat termíny. Asi proto, že jejich autoři považují takový termín za mobilizující a aktivizující, že do věci vnáší určitost a přehlednost. Skoro všichni jsme s termíny zvyklí pracovat a kdyby nám šéf v práci neřekl, že uzávěrka je v pátek v deset a omluvy se nepřijímají, asi by plno lidí nemělo úkol splněný ani v úterý.

A pak je tu ještě jeden důvod pro cosi jako termín. Klimatologie totiž předpokládá, že v určité fázi vývoje globálního oteplování dojde k takzvanému bodu zlomu. Není to úplně jasné, kdy se to přesně stane, ale jde o to, že v určité fázi se k našim emisím skleníkových plynů, které vyrábíme pálením uhlí a spol.,  přidají ještě posilující tlaky, tak zvané pozitivní zpětné vazby, vývoj tak přestane být postupný a předvídatelný. Dojde k tomu, že se ve vyšší míře začne uvolňovat metan z rozsáhlých území na Sibiři a jinde v tundře. A metan, jak víme, je násobně nebezpečnější než oxid uhličitý. Nebezpečné je také rozpouštění ledovců na skalách, protože tmavé skály, které jsou zatím schopné pod ledem, začnou se sluncem ohřívat a teplo zůstane na zemi. Atd. Předpokládá se, že pak nastane klimatická změna v takové síle a rychlosti, že už nepůjde nějak korigovat, protože planeta se bude ohřívat „sama sebou“. A tento bod zlomu by měl přijít  někde zhruba v momentě, kdy planeta dosáhne oteplení o 1.5 stupně C.

A proč těch dvanáct roků?

Klimatologové počítají, že abychom se udrželi na 1.5 stupni oteplení, můžeme vypustit jen určité množství emisí. Když dám příklad, jsme v bytě, který už je docela přetopený(29 stupňů například), a víme, že už můžeme můžeme přiložit jen tři polínka, jinak se dostaneme přes třicet, a to fakt nechceme. Přitom  však nejde tolik o to, jestli ta tři polínka přiložíme najednou, nebo postupně během čtvrt hodiny. Takže v případě planety a jejího klimatu jde spíš o to množství CO2, než o těch dvanáct let.

Mezi námi, já bych si  tipoval, že ve zprávě Mezivládního panelu těch dvanáct let možná přímo zmíněno vůbec není. Že to je spíš novinářská zkratka pro  titulky.

Panel ovšem operuje s termínem roku 2030, přičemž zhruba do tohoto termínu je podle něj třeba provést onu antifosilní revoluci (resp. první krok- rozjet to)  a snížit emise o 45 procent pod úroveň z roku 2010. Což by prakticky znamenalo, že snižovat emise by se musely začít okamžitě. Současně platí, že rokem 2030 by to neskončilo, (tedy těch dvanáct let je jen určitý poločas v tomto závodu o hodně životů) a pokračovalo by se  ve snižování až do roku 2050, kdy by se měly emise dostat k nule. Pokud by se to takto provedlo, byla by slušná naděje, že k tomu bodu zlomu, o němž zde mluvím výše, nedojde. Neboli, že nedojde k nejhoršímu.

Co by propuklo a co by nepropuklo po zavedení uhlíkové daně

Zavedení daně z uhlíku považuje mnoho ekonomů za klíč k řešení problémů s oteplováním planety. Opakovaně doporučují nejraději rovnou celosvětové zdanění fosilních paliv, uhlí a ropy, hned po vytěžení. Ale politici se většinou do akce moc nehrnou, mnozí mají obavy z reakce voličů a hlavně – jsou ve vleku uhelně – ropné lobby, asi nejmocnější lobby na světě. Tato lobby proti dani bojuje už dlouho a daří se jí zavádění (až na výjimky) blokovat.

Já tady dnes uvažuji o tom, co by se stalo, kdyby se povedlo daň zavést u nás. Jak by probíhalo ono kýžené každodenní zachraňování klimatu nenásilnou cestou, bez dalšího zbídačování chudobného lidu. Jak by se s tím prostě žilo.

(Chci předeslat, že rozhodně nepředpokládám, že by se případná uhlíková daň vztahovala POUZE na domácnosti. Naopak, firmy by se musely rovněž zapojit – a to spíš víc než míň, ale pro větší srozumitelnost tady píšu spíš o domácnostech.  )

Vracení peněz

Jako každou jinou daň, i tu uhlíkovou by bylo možné prostě vybrat a peníze použít například na různé přírodně-ochranářské účely, jako je zadržování vody v krajině, budování poldrů a hrází, vysazování stromů a podobně. To by bylo celkem na místě,  když už daní řešíme ty dopady globálního oteplování, že.

Ale jsou i jiné možnosti, jak s penězi, získanými daní, naložit. Je například možné daň vybrat a použít a následné zdražení některých služeb či výrobků lidem vykompenzovat ve zvýšení důchodů nebo ve snížení jiných daní, třeba daně z příjmu.

A mám tu ještě zajímavější daňové varianty. Ta snad nejpozoruhodnější možnost je peníze sice vybrat, ale pak je prostě vrátit nějakou formou lidem. Možná by bylo přesnější napsat „rozdělit“, než „vrátit“, protože danilo by se například hned při těžbě nerostu nebo na hranici (při dovozu), a vybrané peníze by se jednou ročně jednoduše rozpočítaly na všechny občany Česka a každému jednomu z nás by pak došla na účet jeho poměrná část. O takové formě daně dlouhodobě uvažuje v USA skupina pravicových odborníků. Podle jejich výpočtu by po zavedení daně každoročně dostala běžná americká čtyřčlenná rodina zhruba dva tisíce dolarů. Autoři proto říkají, že nejde o daň, ale o dividendu.

Myšlenka vzbuzuje zájem, ale i jisté kontroverze, což je však celkem pochopitelné. Když stát nejprve zdaní energie, čímž je  pro běžnou rodinu (fakticky) zdraží, řekněme o 500 korun  měsíčně, a pak jde a každý měsíc zase té dotyčné zdaněné rodině pošle 500 korun zpátky, není to pošetilé chování? Přece nula od nuly pojde, ne?

Nu, jak u koho. Po zavedení daně by se průměrné rodiny ocitly „na svém“, ale ty plýtvavější rodiny by byly v „mínusu“, neboli by zaplatily na dani víc, než by byla ta „dividenda“ ve výši dva tisíce, kdežto ty „úspornější“ rodiny by se ocitly v plusu, neboli, zaplatily by na dani méně než uvedené dva tisíce. Což by jednak bezprostředně odměnilo ty šetřící, ale taky by mělo dlouhodobé dopady do trhu.

Pozvolné ovlivňování

Osobně považuju za pozitivní i  ta nejjednodušší okamžitá  opatření – třeba jít a přivřít topení – ale musím říci, že ten hlavní cíl zdanění uhlíku spočívá v něčem trochu jiném, a to v tom, že daň obrátí pozornost k trvalým úsporám, k systémovému řešení, že se příkaz „neplýtvat“ stane samozřejmostí. V oblasti bydlení by šlo asi o to dosáhnout, aby všechny domy fungovaly v systému „pasivní“, anebo téměř „pasivní“, tj., aby  spotřebovaly co nejméně energie – v zimě i v létě. Kudy k tomu vede technická cesta, je známo, tak to ani  nebudu vyjmenovávat, konec konců takové domy existují a fungují i u nás. Uhlíková daň by umožnila tyto technické novinky rozvíjet a učinit zcela samozřejmými.

Ale nemyslete si, že po zavedení daně by se stalo nutností nacpat dům nejnovějšími supertechnologiemi. Je možné, že na této uhlíkové dani by nakonec  nejvíc vydělávaly normální venkovské domácnosti, topící dřevem (z dřeva by se daň neplatila), případně ohřívající vodu sluncem atd.

Také by bylo milé, že po zavedení daně by přišly i další benefity neboli přínosy. Lidi by dýchali čistší vzduch, nebyli by tak nemocní, Stát by splnil  svou povinnost při ochraně klimatu a po letech opečovávání velkých firem by konečně udělal něco pro vlastní lidi. Například by jim neboural domy  kvůli rozšiřování těžby.

A kdyby se někdo prostě nezúčastnil?

Nu, samozřejmě, že by někteří  lidé  vůbec nešetřili, ani po novu, ani po staru,  propad by zaplácli dividendou.  Myslím si ale, že i lidé, kteří mají ne-technické zájmy, celý život se zabývají archeologií nebo hudbou  a kilowaty jim nic neříkají, by se nakonec do toho postupného přechodu na úspornější společnost nějak zapojili, a to i kdyby sami ani nevěděli, že se do něčeho zapojují.

Takový profesor nebo umělec  by se i nadále věnoval svým studentům a svým kompozicím.  Kdyby bydlel v bytě, možná by po zdanění topení přiškrtil, možná nepřiškrtil. Ale dům, v němž má byt, by dřív nebo později zateplili. Rozhodl by o tom majitel domu, a ten by přínosy z úspor nepřehlížel. O to už by se trh postaral. (Například by vznikl nadbytek zateplovacích firem, a ty by samy začaly hledat zákazníky a argumentovat jasnými úsporami.) A neúsporně by se profesor chovat nemohl ani při nákupu nového televizoru nebo počítače. Ve chvíli, kdy by totiž začal vybírat,  zjistil by, že jsou k mání pouze úsporné spotřebiče. Ty neúsporné by prostě trh už ani nenabízel. Mezitím by totiž zaúřadovala ona uvažovaná daň a celý trh by poněkud zracionalizovala.

Proběhlo  by to takto:

1. současně se zavedením daně velká skupina spotřebitelů projeví zájem o úsporné spotřebiče. Řekněme, že by to bylo až 50 % spotřebitelů, to by byla ohromná tržní síla. (Marketing tvrdí, že na ovlivnění trhu stačí i pouhých pět procent spotřebitelů.)

2. Na takto brutálně  zvýšený zájem by okamžitě reagovali obchodníci, přestali by objednávat neúsporné spotřebiče a naopak, důrazně by se dožadovali spotřebičů v nejúspornějších třídách. Neúsporné přístroje, televizory, pračky a ledničky, by se staly rychle špatně prodejné. Vzápětí by reagovali výrobci zaměřením na úsporné spotřebiče.

3. Za tři roky (nebo maximálně za čtyří) by v obchodech už tak zvaní žrouti elektřiny k mání vůbec nebyli. Takže, kdyby si profesor přišel koupit novou televizi, žádná neúsporná by k dispozici nebyla a on by pochopitelně o nějakou takovou nežádal, zakoupil by jednu z těch nízkoenergetických.

A vedlejší přínosy : opravovalo by se.

Jak už jsem napsal výše, uhlíková daň má hodně variant a může mít různé podoby. Jednou z těch hodně uvažovaných spočívá na možnosti vyvážit „zdražení“ snížením daně z příjmů. Takto pojatá daň by měla také velmi pozoruhodné následky.

Především by se lidská práce stala levnější, což by se líbilo zaměstnavatelům a tudíž prospívalo zaměstnanosti. Ale zlevnily by se také všechny činnosti řemeslnické nebo opravářské, Trochu by to nabouralo ten náš dnešní hospodářský systém, kdy se vyrábí ukrutná množství všeho, a aby se to všechno prodalo, musí se dělat doslova psí kusy. Například pouštět do obyvatelstva průběžně vysoké dávky toxické reklamy  a tlačit na vyhazování ještě použitelných věcí. V novém systému by se začalo víc opravovat a míň vyhazovat. Nebylo by špatné, kdyby pračka vydržela deset nebo patnáct let a ne čtyři, jak to je zhusta dnes.

Pár zdravých pochybností

Svůj neskrývaný optimismus bych se teď pokusil na poslední chvíli vyvážit poukázáním na nějaký ten problém, a uvést nějakou tu oprávněnou otázku.

Snad taková nejzákladnější pochybnost tvrdí, že „poslanci v parlamentě to zase nějak zvořou, dají špatné výjimky, udělají daň moc tvrdou nebo zase moc měkkou, nebo že se vybrané peníze použijí  na nějaký problematický účel, třeba na zlevnění jídel v poslanecké sněmovně nebo na dotace pro nejbohatší podnikatele.“ K tomu mohu říci jen tolik: nemožné to – bohužel – není.

Další pěkná pochybnost se ptá:  co by se stalo v situaci, kdy by už všichni šetřili  ostošest, a stát by stále vyplácel onu zmíněnou „dividendu“, která by ovšem byla jen pár šupů? Nu, možná by  stát nakonec (po dvaceti letech?) dividendu v nějaké  halířové podobě vyplácet přestal, ale daň jako takovou by asi  spíš nerušil.  V každém případě by šlo o menší problém.

A nakonec tu mám ještě  jednu pochybnost  velmi aktuální : „je vůbec třeba přemýšlet o uhlíkové dani, když obnovitelné zdroje zlevňují takovým tempem, že vlastně na některých aukcích v různých koutech světa se už ukázaly jako levnější zdroj než uhlí!?“  Ano, opravdu se  situace takto rýsuje, a velmi to vypadá, že obnovitelné zdroje se nakonec prosadí bez nějaké další podpory od států. Nicméně  jsou tady dvě vážná „Ale“. Jednak my ani tak nepotřebujeme přidávat další energetické, byť obnovitelné zdroje. Mít v provozu uhelné elektrárny a k tomu jádro a ještě hory plné větrníků,  to se nikomu nelíbilo, a samotný problém by to neřešilo.  Spíš potřebujeme nahrazovat špinavé  „fosilní“ zdroje „nefosilními“.  A  pak – jde o čas. Neboli, ptám se, kdy zhruba by to prosazení se obnovitelných zdrojů – touto přirozenou cestou – nastalo? Za dvacet let? Za třicet? Nebo za padesát? V tom to je! Protože bohužel my jsme v situaci, kdy nepotřebujeme ani tak vidět nějaké ty pozitivní změny na obzoru, jako spíš konat a to teď hned, abychom odvrátili ty nejhorší maléry, které přináší a ještě přinese další přehřívání planety. Proto je nanejvýš vhodné přestat vypouštět CO2 z fosilních paliv co nejdříve.  V čemž by nám uhlíková daň mohla být velmi, velmi nápomocná.

Světové zkušenosti se zpoplatněním uhlíkových emisí

Bezpochyby si říkáte, že mi  těch deset let působení v účetní firmě   vlezlo na mozek: normální člověk si přece nemyslí, že daň může být krásná. A „požehnaná“, tak  to už snad vůbec ne!!!

No, maličko jsem si zalaškoval, ale ne zas až tak.  Ta uhlíková daň se mi opravdu líbí (viz minulý blog) a jsem si jist, že je užitečná.  A kdybychom mluvili o mých zkušenostech z provozování  účetní firmy,  asi bych hájil názor, že  ano, tohle by opravdu mohlo fungovat, a to dokonce  i u nás.

Daň je krásná a prospěšná  hlavně tím,  že  provede práci (tj. usměrní trh) lépe než kdokoli jiný, jakkoli šikovný a jakkoli výkonný.  Daň pracuje tiše, čistě, úpravně a bez zbytečného krveprolévání, podobně  jako když   lékaři provádí operaci neinvazivním  způsobem – nevyříznou díru do těla, ale vstoupí tam nějakým tím kablíkem a na místě problém vyřeší, aniž by v těle nadělali  zbytečný nepořádek. Také  dobrá daň nepoškodí, co nemusí.  Daň nepřijde, nepraští do stolu a neřekne:“S okamžitou platností to tady zavíráme a zejtra už nechoďte do práce!“.  Dobrá daň  spolupracuje se svými klienty a když něčemu nerozumějí, všechno jim vysvětlí.

Britský úprk od uhlí

Nemohu říci, zda se zde zmiňovaná daň uplatnila všude stejně dobře. Ale v některých zemích si vedla (vede) skvěle.

Mám takový dojem, že momentálně je největším šampionem a globálně nejúspěšnější zemí v oblasti uhlíkové daně  Velká Británie.  Britové berou přehřívání planety dost vážně a už  v roce 1992 se v londýnském parlamentu dohodla  levice s pravicí na tom, že budou  emise postupně snižovat. Společně přijaly tak zvaný antifosilní zákon, který zaručoval, že pálení  uhlí a ropy na ostrovech bude postupně  omezováno až k nule.  Britové pak  podporovali obnovitelné zdroje s pomocí výkupních cen (systémem podobným tomu našemu)  a dařilo se  jim  postupně emise snižovat, nicméně  zdá se, že sami s  dosaženým tempem spokojeni nebyli, protože v  roce  2013  zavedli  uhlíkovou daň, která doplňuje nebo spíše zesiluje příliš měkký evropský systém  obchodovatelných emisních povolenek. Následovalo něco opravdu nečekaného: Británie  zamířila k bezuhlíkové energetice  opravdovým úprkem.    Jistě, pomáhal jim vítr, kterého mají hodně, ale dokud vítr není jednoznačně levnější než konkurenční zdroje, je to daň, která  vychyluje váhy tím žádoucím směrem.

Ve zprávě  agentury ECIU, která sleduje energetické a klimatické souvislosti ve světě, se uvádí, že britské  emise mezi roky 1992 a 2014 klesly o 33 procent, (přičemž mimochodem hrubý domácí produkt nejenže neklesal, ale vzrostl o 130 procent). Pak přišel již zmiňovaný skok a po třech letech, v  roce 2017, se v Británii už vyráběla jen pouhá dvě procenta elektřiny z uhlí !!. V některých dnech už všechno obstaraly ne-uhelné zdroje.  My v Česku jsme tento vývoj jako obvykle  opět nezaregistrovali, ale toto je skutečná revoluce:  uhlí  už prakticky ve Velké Británii skončilo,  zbývají  jen vzpomínky.

Podle Iaina Staffella, zástupnce  Imperial College London,   která sestavuje  každý rok žebříček průmyslových zemí podle toho, kolik uhlíku vypouští do atmosféry při výrobě elektřiny,  Britanie  snížila  své emise uhlíku z výroby elektřiny rychleji než kterákoli jiná velká země.  Stalo se to  prý díky tomu, že uhlíková daň a nižší cena plynu vytlačily uhlí ze systému. Množství elektřiny, vyrobené z uhlí, pokleslo v posledních čtyřech letech o 80%, a  to všechno, aniž by si  Britové museli nějak „utahovat opasky“ nebo naříkat nad chátrající ekonomikou. Naopak,  jak říkají ostrovní  ekonomové, dekarbonizace neboli oduhlíkování ekonomiky britské firmy  nejenže nepoškodilo, ale spíše jim pomohlo prosadit se v konkurenčním boji v nové nízkouhlíkové ekonomice, kde jsou žhavým zbožím  mj. elektromobily a zařízení pro výrobu  energie z větru.

Když toto čtu,  cítím  podiv  a  naději. Je to tak slibné! Ale taky malinko kroutím hlavou. Je možné, že by to bylo všechno až tak snadné?? Tady mi  možná jako  to nejzajímavější  přijde jedno číslo:  takto účinná britská  daň je  oproti návrhům expertů (zmiňovaným v posledním blogpostu) vlastně docela nízká, dá se říci, že se  víceméně pohybuje pod  hranicí 25 euro  za tunu uhlíku. Spolu s platbami za  emisní povolenky by daňový souhrn  dělal 30 euro za tunu CO2, přičemž experti hovoří o dani v počáteční výši 40 dolarů za tunu, což  zase –  plus mínus něco málo –  odpovídá britské skutečnosti.

Já bych si dovolil z toho vyvodit, že daň ve zmíněné výši 30 euro by tedy s největší pravděpodobností ani  naši, ani evropskou ekonomiku nepoškodila, spíše by jí  prospěla  a pomohla by její modernizaci ( jakkoli by při zavádění někteří potrefení miliardáři nepochybně ječeli, jako když je na nože bere…)

Funguje to i jinde

Podobná uhlíková daň funguje od začátku devadesátých let  i ve Švédsku, kde také průběžně stoupá  hrubý domácí produkt.  I zde  statistiky říkají, že daň v žádném případě nepoškodila švédskou ekonomiku, spíš naopak, podpořila ji. Švédští odborníci uvádějí, že v  letech 1990 – 2014 se zvedl  hrubý  domácí produktu o 61% , přičemž emise CO2 klesly v tomto období o 23 procent.

Obecná sazba daně byla v roce 1991 nízká a  a postupně se zvyšovala  Obvykle bylo zvyšování daně pro domácnosti i pro firmy kombinováno s různými úlevami.  Vzhledem k tomu, že ochrana životního  prostředí je důležitou  prioritou švédské vlády i lidí, není divné, že  veřejnost daň respektuje, i když není vždy jednoznačně kompenzována. Významné části peněz, získaných z daně, byly vloženy do rozvoje veřejné dopravy, dálkového vytápění a domovních izolací.

Daň byla zavedena i v kanadské provincii Britská Kolumbie.  Tam byla daň v průzkumech z počátku hodnocena jako populární, snad  protože výtěžek z daně se vracel lidem, zvláště s nízkými příjmy.   Emise dosti klesaly, a ekonomika nestrádala, ale při změně regionální vlády se daň i výsledky jaksi vytratily.

Domácnosti v klidu

Už víckrát jsem tady napsal, že si nemyslím, že bychom měli, když řešíme globální oteplování, pořád hypnotizovaně hledět na to, zda a jaký bude či nebude růst ekonomiky. Myslím si, že bychom měli především  řešit problém změny klimatu a přitom užívat zdravého rozumu a udělat co nejmenší škody v ekonomice. Jak jsme nyní viděli,  vůbec to nevypadá, že by nějaké  problémy vzniknout měly, spíše naopak. ( Hurá!) Problémem zjevně ani není  nezaměstnanost (kterou se zaklínají zastánci uhlí), například po zavedení v Dánsku nebo v Německu zaměstnanost stoupla, a ani v jiných zemích neklesla.

Co by ale problémem být mohlo, je situace některých chudších domácností.   Ty by se mohly v určitých fázích zavádění daně dostat do obtíží, zejména v tom případě, že by výraznější daň nebyla kompenzována nějakým jiným opatřením. S tím se ale počítá. Uhlíková daň může být vyvážena snížením jiné daně, zvýšením důchodů nebo může být výnos z daní jednoduše vracen nějakou formou přímo lidem. Tak to provedli například v Britské Kolumbii nebo ve  Švédsku.  (Já  bych byl myslel,  že to tak bude i nejpopulárnější, ale není tomu vždycky tak. V některých případech lidé sami navrhují, že by výnos z daně měl jít spíš  třeba na zateplování budov a podobně. )

No, nevím, ale myslím, že už jen z toho mála, co jsem tady napsal, je vidět, že se svět skutečně mohl  tomu problému s globálním oteplování  celkem snadno (a aspoň na čas),  vyhnout. Daň v přiměřené výši by mohly uplatnit  téměř všechny státy světa, chudé i bohaté.  Všichni mohli postupovat  krok za krokem. A  kdyby byly některé státy nějak zuřivě proti zavedení daně,  mohla se využít myšlenka klimatického klubu, o níž jsem tu taky psal. Neboli, zdaňovat mohla zpočátku menší skupina zemí, které si mohly vzájemně poskytovat zajímavé výhody, přičemž tyto výhody by do této skupiny lákaly další a další země.

My v Česku (kdybychom měli uhlíkovou daň a ne podporu obnovitelných zdrojů) bychom se například byli vyhnuli zneužití podpory pro obnovitelné zdroje, protože kdyby místo až nezamýšleně vysoké podpory obnovitelných zdrojů byly zdaněny uhlí a ropa, tlak na změnu by vznikl a přitom by nebylo co rozkrást.

I když u nás…Kdo ví!

A příště ještě jednou, naposledy  o uhlíkové dani.

————————————————————-

https://www.theguardian.com/environment/2017/mar/06/uk-carbon-emissions-drop-to-lowest-level-since-19th-century-study-finds

Když se nad tím pořádně zamyslím, připadá mi celý ten příběh změny klimatu a globálního přehřívání  jako  velmi, velmi  těžko uvěřitelný a pochopitelný.  Šílený, řekl bych rovnou.

Například velmi  podivné je už to, jak dlouho to všechno víme (myšleno my lidstvo)  a více méně netečně na to zíráme, aniž bychom něco účinného podnikli. Silně  pošetilé je také to, jak moc jsme ochotni brát vážně lidi, kteří nemají v oboru vůbec žádné vzdělání (u nás např. finančník Václav Klaus) a dokonce jsme ochotni se podle jeho/jejich  „názorů“ na klima i řídit!!!  Šílené jsou také předpokládané dopady (část planety zatopená mořem, část planety  přeměněná na poušť) a pochopitelně i některá řešení, hlavně v oblasti tak zvaného geoinženýringu.  Značně  pomatené se zdá být i to,  že nejspíš  nakonec na tom všem nikdo (dlouhodobě) nevydělá a i ti,  kdo pevně věřili ve svou mazanost,  na svoje konání v posledku  také  těžce doplatí.  Že nakonec prodělají úplně všichni.

Jako taková šílená třešnička na šíleném dortu se mi zdá být to, že jsme se tomu všemu špatnému, co přijde, mohli jako lidstvo  vyhnout, a  ne že jsme mohli, my jsme mohli snadno, pohodlně a elegantně.  To je stále jasnější.

Ale toto, mám takový pocit, jsem tady už možná i víckrát napsal. Dnes se pokusím  víc a hlouběji zabrousit do toho, jak se to všechno vlastně dalo (a mělo)  provést.

Podle mého úsudku stačilo použít před nějakými těmi asi 25 lety, (když už bylo jasné, oč jde),  nástroj, který všichni znají a  průběžně zažívají na vlastní kůži – daň.  Jsem toho názoru, že sama o sobě by daň sice nemohla ten tehdy ještě vzdálený a neurčitý problém  zcela vyřešit,  ale určitě by ho zabrzdila v rozmachu  a zabránila  jeho rychlému rakovinnému rozrůstání.

Tohle že může udělat jedna daň?   

Já myslím, že ano. Kdybychom (my euro-atlantická civilizace)  byli včas  zdanili uhlík, místo abychom se klaněli tak zvanému trhu bez přívlastků, udělali bychom asi ten nejdůležitější krok k vlastní záchraně. Jistě, záleželo by i na dalších činech, například  na tom,  co bychom udělali s těmi penězi, vybranými na dani, ale lze předpokládat, že  dobře zorientovaný trh by vzal na vědomí informaci, že uhlí nebo ropné produkty už nejsou nadále  přínosné a výhodné,  že zjevně nemají budoucnost a  že je tedy třeba hledat a nabízet nějaké nové cesty.  A tohle trh umí opravdu moc dobře. Jenom musí věřit,  že  ty daně  při nejbližší příležitosti někdo zase nezruší.

1.zcela solární vlak jezdí v Austrálii, ale v Polabí by ostudu taky nedělal.

Mám za to, že kdybychom byli včas konali a daň zavedli, dnes by náš  každodenní život nevypadal  nějak strašně moc jinak, než jak vypadá.  Ale obklopovalo by nás dnes jistě o hodně víc  těch pozitivních, progresivních prvků, a míň těch  negativních.  Abych dal příklad…tak třeba co by se dělo v dopravě…  Tam by to  jistě velmi  vřelo.  Na dálnicích by dnes bylo viditelně méně  kamionů, ( částečně by se asi  nákladní doprava vrátila na železnici a částečně by se jezdilo efektivněji). Bylo by (i u nás) k vidění jistě  víc aut na vodík nebo na elektřinu a  nebo třeba i na stlačený vzduch.  Skoro jistě by nejezdilo tolik osobních terénních aut a aut s vysokou spotřebou. To by se totiž prodražovalo.  Myslím, že by bylo vůbec méně aut na silnicích a naopak – určitě bychom sledovali oživení železnice. Osobně si myslím, že i u nás v Česku by probíhala  další elektrifikace  železnice, ( dosud máme elektrifikovaných tratí jen 30%) a to  s vlastní výrobou elektřiny ze slunce.  Letadla by taky musela hledat úspornější pohon, jinak by se lítalo míň.   Možná by zkoušely nějaké zcela nové dopravní systémy, které ve skutečném světě zatím nezkouší. A tak dále, a tak dále. Ale nežili bychom ani v zemljankách, ani v jeskyních,  všude bychom dojeli, a to v přiměřeném pohodlí. Na oslíkovi nebo na velbloudovi by se i nadále po silnicích jezdit nesmělo.

Prostě dělo by se leccos progresivního, co se v současnosti bohužel neděje, nebo se to děje pomalu a se zpožděním. Ale hlavně a především by zjevně a výrazně  klesalo množství vypouštěného uhlíku do atmosféry a tudíž by tolik nerostla teplota na planetě, ledovce by netály tak rychle a naše šance na zachování obyvatelné planety by byly daleko větší, než jsou dnes.

A jak jsem řekl, mohlo to být celkem bezbolestné.

Vážně úplně bezbolestné? 

No, bezbolestné úplně pro  každého  by to asi nebylo.  Uhlobaroni  by mohli postrádat nějaký ten milion do rodinného rozpočtu a jistě by si  tu a tam zafňukali. A ropní magnáti jakbysmet. Ale obyčejný člověk by to všechno mohl prožívat celkem v klidu, a pokud by se snažil, mohl by si v určitých situacích i přilepšit.  V každém případě si ale myslím, že to hlavní by nebyla částečná či úplná  bezbolestnost daně, ale ten její  veskrze blahodárný   dopad na vznik nové úspornější a šetrnější ekonomiky.

Ony  totiž  daně, kromě toho, že přesměrovávají toky peněz, mají i tu  moc, že učí lidi i firmy novému chování a jednání.  Například říkají,  jestli se má plýtvat nebo neplýtvat, jestli něco je žádoucí nebo ne.  A to je přesně to, co potřebujeme změnit, protože pořád  plýtváme, vyrábíme  elektřinu z uhlí a jezdíme na ropu. Pokud by se toto povedlo změnit,  změnili bychom  ekonomiku, a s ní i celou společnost.

Uhlíková daň není módní novinka

Jestli se vám nyní zdá, že vkládám nemístné naděje do nástroje, který je nevyzkoušený a tudíž  problematický, s radostí musím nesouhlasit. Uhlíková daň je až překvapivě promyšlená záležitost a mluvit o ní jako o  nějakém novátorském nebo riskantním nástroji   určitě není  na místě.  Ten pán, který ji vymyslel,  anglický   ekonom Arthur  Pigou, o takových daní mluvil a  psal velmi vážně  už někdy   v dvacátých letech minulého století! A jeho žáci navrhovali varianty takových daní  a navrhují je  i nadále, v některých případech se tyto daně  zkoušejí – s úspěchem –  i v praxi.  Já předpokládám a  doufám, že jak se situace s přehříváním planety zhoršuje a bude i nadále,  myšlenka danit uhlík  bude nabývat na síle a že se nakonec prosadí a že bude mít zásadní dopad na lidskou společnost.

Aby se to stalo (aby daň měla patřičný dopad), měla  by ji  přinejmenším nějaká větší skupina ekonomicky rozvinutých zemí zavést současně  a v nějaké přiměřené výši.  Tak se to většinou chápe. Neměla by se vybírat  nějaká halířová  nebo až  homeopaticky symbolická daň,  jako se to někdy děje.  A ovšem,  daň by se  neměla zavést ani skokem či šokem, protože některé firmy, které nejsou zase až tak moc pružné a přizpůsobivé, by mohly mít dost velké problémy.

Ještě bych dodal, že daň, jakkoli má být zásadním  a důležitým  nástrojem  či   ústředním bodem klimatické politiky,  by asi potřebovala ještě další podporu, aby nástup účinků a dopadů byl pěkně hladký, a přitom i důrazný. Sem spadá například vládní podpora  zateplování domů a jejich vytápění s pomocí tepelných čerpadel a slunce. Nebo podpora  cyklistiky ve městech, podpora obnovitelných zdrojů na úrovni obcí a domácností atd. Pak by to mělo fungovat.

Ekonomové doporučují 

Ekonomové,  kteří se  zabývají globálním oteplováním,  považují nějakou formu uhlíkové daně za  jednoznačně nejlepší způsob, jak klimatický problém řešit.

Před začátkem klimatického summitu v Bonnu  v listopadu 2017   skupina  třinácti světově vynikajících ekonomů  znovu vyjádřila důrazně názor, že pokud se má svět vyhnout dalšímu nebezpečným projevům změn klimatu,  je třeba bez otálení zavést  globální uhlíkovou daň.  Na výzvě se podíleli například prof. Nicholas Stern, nebo nositel Nobelovy ceny za rok 2001 profesor Joseph Stiglitz.  Experti navrhli rovnou i výši daně – cenu za jednu tunu oxidu uhličitého.  Daň by se podle nich zprvu vybírala  v počáteční výši 40 – 80  dolarů do roku 2020 a později až 100 dolarů za tunu  CO2.

V současné době  se k takovém (tak vysokému) zdanění bohužel neblíží nikde a naopak, leckde jsou fosilní paliva podporována ( ejhle – další projev šílenství) a to otevřeně nebo skrytě.

U nás v Evropě máme dani podobný systém, (dokonce největší na světě) tak zvaný trh s emisními povolenkami, jenže až dodnes byla  cena za vypuštění tuny  uhlíku  tak nízká (zhruba  5 euro za tunu), že dotčené firmy  se nemusely  výrazněji snažit vypouštěné emise jakkoli snižovat, šetřit nebo zavádět nějaké zlepšováky.  V současné době se EU snaží situaci zlepšit, cena  za vypuštěnou tunu by měla postupně zase začít stoupat a firmy by tak měly mít postaráno o motivaci k úsporám.

Ale já se tady ještě vrátím (hned příště ) k uhlíkové dani a k tomu, jak zatím funguje ve světě.

Vážená paní Míková,

nevím,  jak Vy, ale já mám takový pocit, že lidi u nás toho o klimatické změně či o globálním oteplování vědí  strašně málo. Někteří lidé (víme kteří) mluví,  jako by věděli, ale nevědí. Ale nejenom oni, my všichni víme rozhodně  daleko míň, než kolik bychom potřebovali vědět.

Potřebujeme vědět mnohem víc nejen o všech možných dopadech přehřívání planety, ale taky o charakteru, příčinách a projevech tohoto procesu.

Neměla by něco  udělat ČT?

Musím říci, že Česká televize se v tomto punktu (tj. Informování o klimatické změně) v poslední době značně zlepšila. ( Například  11.7.  Devadesátka ČT 24 byla velmi konstruktivní a dobře připravená. Taky  články na  webové stránce ČT jsou  výstižné a přesné. )

Jenže – pořád zbývá hodně, hodně k vylepšování a dohánění.  Mnoho lidí u nás si stále není jisto, zda se vůbec  planeta otepluje, a většina  jistě   neví, co to – aspoň přibližně – bude obnášet. Vždyť jen  ty čistě přírodovědné dopady (do počasí) budou velmi složité a  jistě i problematické.

Píši Vám, protože  už dlouho mám takový pocit, že  Česká televize by  mohla  pomoci tento deficit zmírnit.  Konkrétně chci říci, že podle mého soudu byste se toho objasňování a informování klimatických změn měli nejspíš ujmout vy,  meteoroložky a  meteorologové  ČT.

Moderátor jisté TV oznamuje zdražení benzínu.

Moderátor hlásí sportovní porážku.

Moderátorka oznamuje teplotní rekord

Proč právě rosničky?

Ovšem,  klima není počasí. Jsou to však obory sesterské a hlavně:  diváci  od vás nějaké to poučení prostě přijmou, protože vám věří.  (Snad mohu říci, že my diváci si nemyslíme, že  se  vždycky „trefíte“, ale určitě bychom věřili, že nás diváky nebudete šidit a řeknete vše,  jak si to po pravdě myslíte. ) Taky je důležité, že vy –  meteoro/logové/ložky jste  přímo  u konkrétních jevů, ve chvíli, kdy se dějí  (mrazíky, přívaly, sucha)  a kdy to lidi nejvíce zajímá.  Já osobně vždycky nejvíc pociťuji potřebu vysvětlování nebo aspoň upozornění   pokaždé, když se objeví něco nečekaného nebo nenormálního  – teplotní rekordy, velké požáry, povodně.

Navíc si můžete klimatology k vysvětlování průběžně přizvávat!

Děje se to i jinde

Nevím, jak je to přesně kde obvyklé, ale nedávno jsem četl článek o meteorologu  Tomu Skillingovi, který dělá předpovědi počasí v Chicagu a přitom často diskutuje o změně klimatu, buď na Facebooku nebo přímo v televizi nebo v rozhlase. Jak sám Skilling říká, ani kvůli tomu nemá problém s popírači, protože ti prý sice nadělají určitý rámus, ale není jich zase tak mnoho.

A na závěr  ještě jedna – snad drobnost.  Mám takový pocit,  že v současné době je v ČT  úkolem vysíláním zpráv o  počasí šířit spíše dobrou náladu než dělat osvětu.  Ale  když hlásíte ty teplotní rekordy s úsměvem, tak mi to připadá že tím „mezi řádky“ říkáte, že se vlastně nic tak moc důležitého neděje. A to – aspoň podle mého názoru –  není dobře.

Každý teplotní rekord nás přibližuje k budoucnosti, která by právě kvůli rostoucí teplotě na planetě mohla být velmi, velmi ošklivá.

A odpověd paní  Míkové

(Paní Taťána  Míková je vedoucí redaktorkou  redakce počasí České televize.)

„ Vážený pane Papoušku,

chápu, že není reálné sledovat všechno vysílání, to opravdu není v silách člověka, ale téměř každý měsíc mám v ČT nějaký vstup, pořad nebo zajímavost, kde se návaznosti meteorologických jevů na klimatickou změnu věnuji. Loni jsem se zapojila i do mezinárodního projektu „Klima 2050“, kde jsme prezentovali, s jakými předpověďmi počasí se budeme nejspíš setkávat ve střední Evropě za pár desítek let. Často se i moji kolegové ke klimatické změně vyjadřují. A klimatická témata pravidelně vkládám i do počasí před Událostmi. Je asi věc názoru, kde končí příjemný výraz a začíná smích, ale do takové diskuse se pouštět nechci. To je opravdu individuální. Z těchto důvodů se domnívám, že bych vám na většinu otázek musela odpovědět, že tohle přece v ČT už dávno děláme.“