Jednoduchost aneb Co vidím hned a co potom

Nejradši mám obrazy, které jsou namalované (a případně reprodukované) tak, že hned na první pohled (a to i z větší dálky třeba několika metrů) vidím, o čem jsou a co mi tak říkajíc zhruba vyprávějí. Nechci tam mít žádnou barevnou změť nebo šarádu! Chci obraz, který je stejně srozumitelný jako je třeba židle.

Obraz, který není srozumitelný „zdálky“, se tak trochu toho svého bytu nezúčastní. Není tak úplně součástí celku, jako je právě ta jasně čitelná židle nebo postel, vyděluje se z té pomyslné bytové sítě. Zdálky nesrozumitelný obraz je jako kniha, vytištěná příliš hustě příliš malým písmem: když se chcete podívat, o čem to je, musíte mít dobré brejle na krátko a k tomu i silné světlo, abyste z toho něco vydolovali.

Tak si to tedy zkusme znázornit.

Ano, tento způsob obrázku zdá se mi býti dosti výrazným a čitelným, aby poutal opakovaně pozornost a to z různých vzdáleností. Krásná nahatá paní, resp. bohyně, je vizuálně srozumitelná a pochopitelná z dálky několika metrů. Sice nevidíme přesně a s jistotou, kde to a proč takhle (na louce?) leží a spí, neoblečena, ale nám pro začátek stačí, když vidíme, že tam je. Můžeme přistoupit a zjišťovat detaily, vymýšlet teorie atd.

Ale zkusme něco méně čitelného.

Ne že bych měl něco proti lesu, naopak. Mám les rád a moc rád se do něj nořím. Ale les je jako malířské téma často příliš spletitý a chaotický. Vidíme to i v tomto případě: hodně zelení, a nepřehledný celek. (To se obrazům-krajinám stává často, pokud tam někde netrčí třeba pětisetletý dub jako dominanta.) V tomto případě, teprve když se trochu přiblížím, vidím, že je to vskutku les a ne třeba botanická zahrada. Jdu blíž a vidím, že je to les borový. A teprve, když se přiblížím úplně, vidím, že v lese je taky nějaká tůň nebo rybník… Ale z větší vzdálenosti je spíš obraz neurčitý, ohlašující jen to, že pojednává o nějaké vegetaci.

Vyplývá mi z toho, že dekorační obraz do bytu má být spíše výrazný a jednoduchý, ale úplně takhle suverénně to říct nemůžu, je mi jasné, že bych to nejdřív taky musel ověřit a přezkoumat, a pořádně. Například bych se měl podívat na to, jestli ta jednoduchost taky nemá nějaká omezení. Vždyť přece úplně jednoduchý obraz může být docela snadno tak trochu prostoduchý až pitomý. A může být taky hodně nudný. A to taky nechceme.

Toto tedy jednoduché je, míru prostoduchosti raději nehodnotím, ale především se ptám: je toto ONO a chceme si to dát nad ten gauč?

Jsem rád, že na tomto obrázku vidím už zdálky, že jde o starý strom (asi vrbu) a rybníček. Ale že by mi to zase stačilo ke štěstí, to nemohu říci. Možná trochu přeháním, ale zde vidím, že obrázek je v počítači jen tak zhruba načrtnutý a je znát, že se na něm více méně nepracovalo, že zůstal v tom stadiu náčrtu, ale bez přitažlivosti a lehkosti, které by měl takový náčrt mít, má-li být pověšen na zdi. Dojem oslabuje i to, že barvy na obrázku nevytvářejí žádný libý akord s barvami stěn nebo nábytku a bytovým zařízením (i když se přímo ani neperou) . A konečně – otázka nápadu. Vidíte tam nějaký? Je snad nápadem ten rytmizovaný útvar strom-rybníček? Stačí to?

Stručně řečeno, to, co vidím, mě vede k závěru, že ta jednoduchost opravdu sama nestačí.

K jednoduchosti bude třeba se ještě vrátit!