Archiv štítku: výběr obrazu do bytu

Co by mě spíš povzbuzovalo a inspirovalo…

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (5)

_____________________________________________________________________________

Jsem vážně rád, že ta věhlasná umělecká díla, která mě znepokojují nebo až děsí, a která si do bytu dát proto nechci, si tam dávat nemusím. Můžu si tam dát, co uznám za vhodné, neboli něco takového, co by mě spíš povzbuzovalo a podporovalo.

Tímto rozhodnutím nechci  vyřadit  z výběru umělecká díla a obklopit se jen nějakými motivačními výkřiky. Konec konců,  i já vnímám kolem (blíž či dál) sebe celá  mračna  uměleckých děl, která jsou krásná a vtipná a dobrotivá a já bych si je do bytu jednoznačně pověsil a pak se těšil z jejich společnosti. 

Například. K mým celoživotně oblíbeným obrazům patří freska Benozzo Gozzoliho z roku 1460 Příjezd tří králů. Tenhle obraz je malířsky nádherný  a navozuje mi ty nejradostnější pocity. Když se dívám na skvělý a pyšný jízdní zástup, přímo cítím, jak jsou ti jezdci (i chodci)  naplněni energií a až bezbřehou smělostí, což je naladění, které bych býval rád měl, když jsem ještě takhle  podobně (tramvají) vjíždíval  do města Prahy. 

( Co je původním námětem obrazu až tak nevnímám, prostě vidím, jak hrdí velikáni své doby jedou někam vykonat cosi významného a světodějného, a možná i nebezpečného, například hodlají založit Organizaci spojených národů nebo vyhlásit konec středověku.) 

Kdyby přišlo na skutečné věšení obrazu, samozřejmě by to byl  problém. Gozzoliho obraz je totiž  freska, namalovaná na zdi jedné kaple ve Florencii, kde zabírá celou stěnu. Ale dá se určitě pořídit obraz-reprodukce,  třeba v rozměru cca 60×100 cm. To by se nad gauč vešlo, je to zmenšenina, ale je to menší zmenšenina, než jakou sem vkládám na fotce nebo jakou vidíme ve všech knihách o umění.

Další obraz, který mám moc rád, je od Belgičana René Magritta, ten mi však navozuje úplně jiné pocity než Gozzoliho jízda. Nemám dojem, že by mě inspiroval k velkým světodějným činům, pokud k něčemu, tak spíš k nějakému venkovskému  idylickému životu takhle nad řekou (pozor na povodně!).  Patřilo by k tomu asi chytat ryby nebo péct po domácku chleba, ve sklepě mít pár soudků dobrého vína, v chalupě kromě vlídné ženy  mít pět dětí a v blízkém okolí další sympatické příbuzné a přátele… 

Magritte obraz Říše světel prý namaloval v dvaceti sedmi (!!) verzích, ale vesměs jsou to obrazy spíše na výšku než na šířku, to by se  nad gauč podle pravidel a doporučení moc nehodilo. (Ledaže bych si dal dva obrazy vedle sebe….???)

A než to tu pro dnešek ukončím, ještě přidám jeden obraz z kategorie oblíbených. Je to obraz Jana Zrzavého, který se jmenuje Zátiší se třemi jablky a je z roku 1928.

I když to možná úplně nevypadá, i tento malý obrázek mně vždy, když na něj kouknu, přináší cosi jako inspiraci a dobrou náladu.  Připadá mi, že malíř  tady nenápadně  dává sobě i světu najevo, že bude malovat co a jak ON uzná za vhodné, že se nehodlá podřizovat radám a doporučování..  Není v tom, jak se mi zdá, nějaká brutalita, ba ani podrážděnost. Spíš potutelnost nebo přímo potměšilost. Několik perspektiv, vložených do sebe, tři jablka (maskovaná jako pomeranče), která drží v tvaru trojúhelníku  díky  nefyzikálním  silám, placatý pohár, obyčejný kuchyňský stůl, na zásuvce malířsky detailně provedený čudlík a jeho stín. Jako by pan Zrzavý s divákem  lehce  laškoval: ano vážení, tenhle námět i s tím čudlíkem považuju já za umělecky zajímavý.  A já (skoro) pokaždé, když se na obraz podívám, si řeknu: „Jak je krásné býti svobodomyslným!“ 

_______________________

 Bezuzdné zalíbení a co se stane pak

Myslím, že  ať si každý dá domů, co uzná za vhodné. Jenom zde chci nadhodit možnost, že  pokud si vyberu (koupím, pověsím) obraz, na základě pouhého prudkého zalíbení, aniž bych při  nákupu a zavěšování jakkoliv přemýšlel,   může se mi stát, že budu nakonec zklamán. Je docela dobře možné, že aspoň v nějakém ohledu mi tento mnou vyvolený obraz nebude zapadat do toho mého existujícího bytového pořádku a stylu, což není úplně to, co bychom chtěli.

Tak třeba do našeho bytu  Gozzoli je (v originále)   rozhodně moc velký, a zmenšením do reprodukce by něco  (spíš hodně)  ztratil. Magritte je na výšku (asi by nad gaučem trochu trčel, a kdybych ho pověsil jinam, nebyla by to škoda?)  a Zrzavého zátiší, i když není přímo miniatura, je přece jen  spíš moc malé: obrázek o rozměrech  35x46cm asi nemá na to, aby ovládl prostor 2×2 metry nebo i větší.

Možná by mě mrzelo, kdybych si některý z uvedených obrazů opravdu pověsil.  Ale myslím, že to tu ještě přezkoumám!

Jak uklidnit vyšinutý koberec

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení  (3)

____________________________________________________________________________

Tak co tedy s tím nesnášenlivým kobercem?? Nechceme ho vzít a vyhodit,   chceme hledat možné varianty, tudíž brutální řešení se nám nelíbí a uděláme něco jiného. Zkrátka a dobře, pokusíme se vyzkoumat, co by se asi tak stalo, kdybychom tomu koberci ustoupili, a  zařídili  to všechno podle něj… (Přizpůsobovat obraz koberci je za normální situace bezpochyby  velmi  praštěné a možná i zločinné, to asi chápeme všichni,  ale jako vědecký experiment to snad lze  omluvit…?)

Moje dlouhodobé přesvědčení říká, že  jestli mám něco s něčím v bytě spojit, spojím to přes  určitou tvarovou nebo stylovou příbuznost, ale hlavně a především přes barvu. Konkrétně tedy, že vezmu  některou barvu, (jednu nebo i více), a tuto barvu, nalezenou v našem případě na koberci,  vrazím rovněž na závěsný obraz nebo polštář, nebo židli, prostě kamkoli to jde. Vytvořím určitou barevnou „síť“, která pak ten příbytek propojuje. Vnímavý návštěvník  (a i vnímavý obyvatel)  samozřejmě  ocení,  když  pokoj působí barevnou propojeností či rytmičností  a je mu to vesměs příjemné a možná mu to přímo i lahodí. 

V  našem případě soudím,  že se  musíme napojit na tu nejagresivnější a nejviditelnější barvu koberce, která má největší tendenci dominovat celému pokoji.  To  je ta  tmavě červená,  resp. rudá, resp. až   purpurová. A ostatní prvky (například polštářky) nesmějí barevně házet nikam žádné vidle, respektive musejí ustoupit do pozadí.

Nu? Tohle nevypadá úplně tragicky. Ba naopak, připadá mi, že tu nastal krok správným směrem, jak by řekl politik. Obraz od Francise Bacona má na pozadí docela dobrou barvu, i když tedy až moc růžovou. Osvědčil se také tah s polštářky. Tyto neutrálnější teď ničemu nepřekáží.  A ta  trojdílnost, kterou vidíme na obraze,   docela tomu celkovému výzoru svědčí.  Dost to k sobě pasuje, a  asi by se dalo uvažovat, že by tuto kombinaci někdo v klidu a míru akceptoval, kdyby tento  skvělý malíř nenamaloval i tady  (dělal to pořád) dosti znepokojivé dílo. 

Teď  ale  pokračujme!  Nebylo by od věci přesvědčit se, že by opakování barev fungovalo i  s jiným obrazem, a možná takovým, který by šel ještě dál co do barevné podobnosti.  Zkusím s dovolením, uklohnit řešení v podobě „abstraktního“  rychloobrázku,  na němž použiju  vícero  barev z koberce, krom rudé také okrovou a  špinavě bílou.

 

Jsem překvapen, a to mile. Neboť ani toto mi nepřijde úplně mimo. Zjevně ta tmavší, sytější červeň se propojuje ještě o trochu  víc než ta Baconova zčástirůžová . Dohromady to je opět dosti rozverné,  ale spíš bych řekl, že pokud toto je divočina, pak nikoli  ve smyslu nepořádek nebo nahodilost, jako spíš v tom smyslu  určité očekávané vlastnosti tohoto stylu, neboli, jak mu říkají, etno-stylu. který vychází z různých lidově-exotických motivů.  Styl a barva obrazu zdají se mi být  v souladu se stylem a barvami koberce. Snad se to takhle  „k sobě hodí“. Kdybych měl říci nějakou výhradu, tak bych asi řekl, že tam je až moc té žlutozelené a okrové ?

A to se dá hned ověřit! Tak  tedy zkusme to ještě jednou. s malým úkrokem od etno-abstrakce k jakési půlabstrakci, na přírodní motivy navazující…

No, nevím, jak vám, ale mně ani toto nepřipadá nějak naprosto nesnesitelné  nebo nepřijatelné! (Jsem  dnes  takový  „hodný strejda“, všechno chválím, ale zase co se když se tentokrát opravdu zadařilo?)

Tento obrázek, rovněž vytvořený ad hoc  v počítači, je opět zjevně světlejší a kontrastnější, ale hlavně je tak barevný, že se s tím starým kobercem-nerudou jakoby doplňuje, což jsme vlastně chtěli navodit. Opakování barev nezklamalo.  Rudá je tentokrát sice až moc do modra, to je možná chybka, ale  dobře přizvukují ty ostatní barvy na obraze: zelená a  okrová.  Koberec jakoby přestal být agresivní a docela začíná spolupracovat. Pomáhá fakt, že žádný polštářek se nevměšuje nebo nebojkotuje.

Vidím to tak, že  všechny ty tři sestavy mají na to utvořit nějaký smysluplný celek, v němž  části spolu živě korespondují.  (Tudíž  vyhodit koberec by mohlo být  opravdu unáhlené!)

A ještě něco: rudou barvu jako zásadní má dnes doma málokdo.  Takže ten, kdo by koberec nevyhodil, mohl by rozvíjet tuto originální barevnou kombinaci, a mohl by dosáhnout určité bytové výlučnosti.  

Ovšem, když se přeneseme z experimentu zpět do života, je tu zase ta otázka ujetého přizpůsobování pokoje koberci.  Co s tím ale  dělat v reálném světě?  Přece si nekoupíte obraz s   rudou barvou jen kvůli nějakému doplnění už existujícího zařízení pokoje? Nebo si ho snad někde objednáte?

Jak teda vlastně tak nějak gruntovně dobře přistoupit k tomu vztahu byt-obraz?