Archiv štítku: obraz v bytě

Gallery wall: místo jednoho gaučáku hejno malých gaučáčků

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (12 )

Mám pocit, že už bych zde měl veřejně připustit, že v obýváku určitě nemusí viset jeden „gaučák“. Nikde není psáno, že do toho prázdného prostoru nad kanape nemůžeme pověsit třeba hned několik menších obrázků – gaučáčků. Musím ale hned dodat, že snadnější cesta k cíli, (neboli k zajímavé a originální výzdobě vašeho obýváku) to tak úplně není.

Výhody tu jsou, to ano. Skupina obrázků se neokouká tak brzo jako jeden velký. Skupina se taky dá snadno postupně obměňovat, zejména pokud vždy pověsíme jeden nový místo starého přibližně stejně velkého. Utvořit pohlednou a atraktivní skupinu (zejména, když jde o větší hejno obrázků), dá ovšem práci a ne vždy se vydaří.

Jako zásadní pravidlo se při budování gallery wall uvádívá, že je nanejvýš vhodné si nejdřív obrázky, které máte k dispozici, vyzkoušet nanečisto v nějaké sestavě na podlaze a nejlepší variantu si zakreslit, protože v okamžiku věšení by obrázky na stěně už měly zapadat do jistého plánu nebo konceptu a není vůbec dobré hledat sestavu až přímo na stěně a zatloukat další a další hřebíky nebo dokonce převrtávat díry. Toto pravidlo ve stylu Dvakrát měř, jednou řež je rozumné, ale problém je jinde: v tom, že se zde vůbec nepočítá s tím, že by se ty obrázky měly nejdřív najít, vybrat, pořídit. Což je samozřejmě ten nejdůležitější moment celého procesu.

Zkrátka bohužel k vytvoření zajímavého hejna nestačí vzít všech deset menších obrázků, které se momentálně nacházejí v mém vlastnictví a vytvořit z nich nějakou zajímavou sestavu. Tak ono to nefunguje, že náhodně sebrané objekty k sobě víceméně vždycky skvělé pasují. Viděl jsem byty, kde byly stěny zaplněné náhodně získanými obrazy (co se zdědilo, našlo na půdě nebo koupilo v bazaru), a musím říci na rovinu, že to vůbec nevypadalo dobře. Lépe nebo dobře většinou vycházejí tyhle gallery walls, sestavené podle nějakého klíče, například ze starých rodinných fotek, zarámovaných do vintage rámečků. Jde o to, aby hejno mělo nějaký propojovací prvek. Například mám v paměti obraz jednoho londýnského bytu, kde na stěně bylo umístěno asi patnáct obrázků koček. Taky si vybavuji stěnu, kde na všech obrázcích převažovala růžová, což bylo kupodivu takové roztomilé a skoro vůbec to nebyl kýč!

Zkusme si názornou ukázku neboli pokus. Vzal jsem svůj notebook a spíše úplně náhodně jsem z něj vylovil asi deset obrázků od různých autorů s tím, že uvidím, zda vůbec vznikne nějaká nástěnná galerie a pokud ano, jak by taková gallery z jedný vody šup na plot vypadala.

Možná by vypadala nějak takhle, ale bojím se, že v jistém smyslu bohužel spíš ještě hůř, protože obrázky v praxi by byly už zčásti vyšisované ( jak grafiky, tak třeba kresby nebo reprodukce, nebo zašlé (olej, akryl) Ale i kdybychom si dali práci a vše vypulírovali, nebyli bychom hned tak u cíle. Problém je především s tím už zmíněným propojením obrázků do nějakého smysluplného celku. Ale máme i další úskalí. Obrázky jsou příliš velké a celkový dojem vyznívá jako nevyváženost. Opak-příliš malé obrázky- zase jen stěží vytvoří ucelený systém. Hrozí nám zde také choroba zvaná přeplácanost (už tady byla na tapetě). Jistě, prázdné stěny jsou smutné a někdy přímo i bezútěšné, ale přeplácanost mi nepřijde nějak optimistická nebo radostná.

Ale zkusme raději nějakou tu změnu. Co kdybychom třeba naladili celé to obrazové hejno do jedné barvy? Do zelené!

Ne, takové zezelenání by nic potěšitelného nepřineslo. Ale nebylo to jasné už předem? Z mého hlediska skoro ano, ale chtěl jsem to vidět. Vím totiž o jedné prý slavné bytové architektce, která jednobarevnost v domě neúnavně obhajuje a prosazuje. Podle mě však jen prostě použít klíč „všechno od jedné barvy“ a říct k tomu že to je „tón v tónu“ nestačí.

V tom našem zeleném zkušebním hejnu by snad pomohlo trochu to uspořádat : větší obrázky a ty v tmavších sytějších zelených tónech by měly být dole, ve spodní řadě, a asi taky rámečky by se měly nějak propojit. Ale mě, jak to tak vypadá, by výsledek už asi stejně neuspokojil, protože obvykle mi vadí v této ideologii „jednobarevného interiéru“ využití všech zelených, i když zelené jsou velmi různé a platí, že se mohou tak zvaně tlouci. Tady máme zelenou velmi tmavou, velmi tlumenou i velmi intenzivní, neboli trochu guláš. Ve hře jsou i ty ostatní, „nezelené“ barvy, které jsou na obraze přítomné. Zde třeba dvojice fialová-červená vyznívá dost nepříjemně.

Ale když už jsme v těch slepých uličkách, zkusil bych ještě jeden experiment, v jehož dobrý výsledek už předem příliš nevěřím.

Tohle je, jak já to vidím, nějaký hybrid. Trochu gallery wall, a trochu mozaika, trochu samostatný jeden abstraktní obraz na přírodní téma. Pokud jde o zmíněnou hybridnost, tak ta mi vůbec nevadí, naopak. Ale co ten výsledek? Vyšlo z toho něco? Cílem autora bylo nepochybně vytvořit to hejno s obsahovým propojením, které jsem tu požadoval. Možná, že kdyby se v tomto směru šlo ještě dál, že by se někam dospělo. Zatím ale není moc jasné, kam. Tady mám takový pocit, že tento obraz/gallery wall a pokoj vzájemně k sobě prostě nepasují, že by tam neměl být ten starý „etno“ interiér, ale něco v minimalistickém stylu, pak že by se snad vidělo. Zatím se nevidí.

Ještě ukončovací poznámka: Je zjevné, že s gallery walls jsou problémy. Například gallery wall sotva může být jednoduchá a přehledná, spíš znepřehledňuje. Je obtížné najít skupinu nějak vizuálně propojenou. Ale protože zde nechci jen neustále rejpalsky všechno zamítat a odsuzovat, skončil bych pozitivně. Znám totiž i velmi výborné výchozí situace pro sestavení skvěle inspirativní stěnové galerie. Taková extrémně slibná situace například vznikne, když váš nedávno zesnulý drahý dědeček a současně l celoživotní sběratel barevných litografií (pokud možno od jednoho autora, třeba od pana Lieslera) svou pečlivé udržovanou sbírku odkáže právě vám…To už se to pak ani nedá zkazit.

A s tou jednoduchostí tedy jak?

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (11)

Takže: můj názor je ANO, obraz v bytě má být jednoduchý, má-li působit dekorativně. Dílo, které má viset na stěně a zářit, by nemělo být zaneseno a zadušeno titěrnými detaily.(Fuj!) A dokonce, odvážil bych se říct, že dobrý obraz v bytě by měl mít v sobě i sílu, dokonce případně i něco jako hrubou neotesanost. Nedávno jsem někde četl vznešenější pojem „prostá monumentalita“. Sice tohle říkat o nějakém obrázku v bytě je až trochu srandovní, ale pěkně to vystihuje určitý ideál. Nu a pokud na obraze ještě k té výraznosti objevíme nějakou tu švestičku na koláči v podobě třeba špetky vtipu nebo špetky poezie, je prakticky vyhráno. Jednoduchý výrazný obraz s nápadem se totiž nenechá zatlačit do bezvýznamnosti, nestane se hříčkou zvrhlých choutek zdivočelého koberce nebo nějaké šílené tapety. Všechny útoky odrazí a nastolí v pokoji radostný mír. Z takového obýváku se vám ani nechce odejít!

Ale konec řečí, pojďme si udělat pokus! Zkusíme vzít hodně zaplněný a pramálo jednoduchý obraz a postupně si ho pěkně zjednodušíme, co nejvíc to půjde. Na konci bychom se měli přesvědčit, jestli je to pravda s tou jednoduchostí a jestli celý ten proces oprošťování zkoumanému obrazu opravdu prospěje. Obraz, který budeme zjednodušovat, je koláž, sestavená v počítači, a věřím, že se z ní bude dobře odebírat, odebírat a odebírat… .

.

Tato pokusná koláž byla vytvořena (nakupena) „okolo“ portrétu anglického krále Richarda III. Pan král je zde obklopen různými domalovanými keři a ptáky, v pozadí má zídku, vodní plochou a loď. Je tam toho dost a předpokládám, že budete souhlasit, když řeknu, že není nějak zvlášť jasné, proč tam všechen ten šubruňk je a o co vlastně na obraze přesně jde. Tož – ubírejme!

Ano, vidíte, že ubírání bylo docela razantní a hodně toho dřívějšího šubruňku zmizelo. Konkrétně ten keř vpravo od krále, ale zmizel taky ten malý domek a kůl či suchý strom vlevo nahoře. Odebráno bylo to nejzbytečnější a dá se říci, že teď už se v obrázku líp orientujeme ( a ti s lepším zrakem už odliší krále od křovisek). Celkově je obraz přehlednější, což však neznamená, že je hotovo a že už bychom neměli pokračovat dál v ozdravném osekávání. Takže pokračujeme!

Jó tak tady už se silně blížíme k cíli. Neurčitý keř vlevo od krále jsme zastřihli a stojan s dvěma ptáky jsme vyzmizíkovali. Na obraze máme už jen krále, zídku, moře a ještě tu loď. Zajímavé je, že přestože toho tolik ubylo, nám se tady cosi nově rýsuje : nějaká situace nebo dokonce snad – i když nejasný a divný – příběh. O čem by asi tak mohl být? Co se nám to na obraze vlastně odehrává? Král i s trůnem na pláži, opuštěný, bez služebnictva, dvorních dam a veškerého pohodlí, zato s korunou na hlavě???? Loďka se vzdaluje, (?) takže to vypadá, že král byl vysazen na ostrově! Je to vzpoura? Možná! Ale my se nenecháme rozptylovat osudem monarchy a pokračujeme k maximální jednoduchosti.

Tak a teď jsme zjevně TAM, na konci zjednodušování. Kromě krále, jehož bustu jsme zvětšili, a tím i divákovi přiblížili a zjednodušili, tu máme už jen pláž (dříve zídku), moře a konečně tu malou plachetnici. Tímto dalším osekáním jsme si snad o trochu víc osvětlili i příběh, který se zde odehrává. Hádanka však přetrvává: co se to proboha jako na tom ostrově děje? Kdo rád používá svou představivost a s radostí spřádá konspirační teorie, může si vymýšlet jak chce dlouho, kdo chce mít jasno, řekne si „je to ňáká ptákovina“ a má hotovo.

Pokud jde o to zjednodušování, je jasné, že srozumitelnosti obrazu (té vizuální ) prospělo, té srozumitelnosti (dějové) příběhu až tak moc ne, ale tak to holt chodí. Někde jsou jasná fakta, někde jen náznaky a šarády. Já jako možný problém vidím, že jsme možná neměli v poslední verzi zvětšovat Richardovu hlavu, možná bude až moc výrazný. Ale jinak stav obrazu je dobrý, zdá se mi, že by snad mohl osvěžit i nějaký ten neortodoxní obývák.

A ještě jedna poznámka: cítím, že není úplně spravedlivé posuzovat výsledek experimentu, který jsme vlastně úmyslně zmanipulovali, když jsme původní koláž přecpali zbytečnostmi až k nesnesení. Takhle zanesený obraz potom pochopitelně prokoukne, když se trochu pročistí. V jiných případech by to tak úplně přesvědčivé nemuselo být. Co třeba freska Benozzo Gozzoliho Průvod tří králů?

Co by mě spíš povzbuzovalo a inspirovalo…

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (5)

_____________________________________________________________________________

Jsem vážně rád, že ta věhlasná umělecká díla, která mě znepokojují nebo až děsí, a která si do bytu dát proto nechci, si tam dávat nemusím. Můžu si tam dát, co uznám za vhodné, neboli něco takového, co by mě spíš povzbuzovalo a podporovalo.

Tímto rozhodnutím nechci  vyřadit  z výběru umělecká díla a obklopit se jen nějakými motivačními výkřiky. Konec konců,  i já vnímám kolem (blíž či dál) sebe celá  mračna  uměleckých děl, která jsou krásná a vtipná a dobrotivá a já bych si je do bytu jednoznačně pověsil a pak se těšil z jejich společnosti. 

Například. K mým celoživotně oblíbeným obrazům patří freska Benozzo Gozzoliho z roku 1460 Příjezd tří králů. Tenhle obraz je malířsky nádherný  a navozuje mi ty nejradostnější pocity. Když se dívám na skvělý a pyšný jízdní zástup, přímo cítím, jak jsou ti jezdci (i chodci)  naplněni energií a až bezbřehou smělostí, což je naladění, které bych býval rád měl, když jsem ještě takhle  podobně (tramvají) vjíždíval  do města Prahy. 

( Co je původním námětem obrazu až tak nevnímám, prostě vidím, jak hrdí velikáni své doby jedou někam vykonat cosi významného a světodějného, a možná i nebezpečného, například hodlají založit Organizaci spojených národů nebo vyhlásit konec středověku.) 

Kdyby přišlo na skutečné věšení obrazu, samozřejmě by to byl  problém. Gozzoliho obraz je totiž  freska, namalovaná na zdi jedné kaple ve Florencii, kde zabírá celou stěnu. Ale dá se určitě pořídit obraz-reprodukce,  třeba v rozměru cca 60×100 cm. To by se nad gauč vešlo, je to zmenšenina, ale je to menší zmenšenina, než jakou sem vkládám na fotce nebo jakou vidíme ve všech knihách o umění.

Další obraz, který mám moc rád, je od Belgičana René Magritta, ten mi však navozuje úplně jiné pocity než Gozzoliho jízda. Nemám dojem, že by mě inspiroval k velkým světodějným činům, pokud k něčemu, tak spíš k nějakému venkovskému  idylickému životu takhle nad řekou (pozor na povodně!).  Patřilo by k tomu asi chytat ryby nebo péct po domácku chleba, ve sklepě mít pár soudků dobrého vína, v chalupě kromě vlídné ženy  mít pět dětí a v blízkém okolí další sympatické příbuzné a přátele… 

Magritte obraz Říše světel prý namaloval v dvaceti sedmi (!!) verzích, ale vesměs jsou to obrazy spíše na výšku než na šířku, to by se  nad gauč podle pravidel a doporučení moc nehodilo. (Ledaže bych si dal dva obrazy vedle sebe….???)

A než to tu pro dnešek ukončím, ještě přidám jeden obraz z kategorie oblíbených. Je to obraz Jana Zrzavého, který se jmenuje Zátiší se třemi jablky a je z roku 1928.

I když to možná úplně nevypadá, i tento malý obrázek mně vždy, když na něj kouknu, přináší cosi jako inspiraci a dobrou náladu.  Připadá mi, že malíř  tady nenápadně  dává sobě i světu najevo, že bude malovat co a jak ON uzná za vhodné, že se nehodlá podřizovat radám a doporučování..  Není v tom, jak se mi zdá, nějaká brutalita, ba ani podrážděnost. Spíš potutelnost nebo přímo potměšilost. Několik perspektiv, vložených do sebe, tři jablka (maskovaná jako pomeranče), která drží v tvaru trojúhelníku  díky  nefyzikálním  silám, placatý pohár, obyčejný kuchyňský stůl, na zásuvce malířsky detailně provedený čudlík a jeho stín. Jako by pan Zrzavý s divákem  lehce  laškoval: ano vážení, tenhle námět i s tím čudlíkem považuju já za umělecky zajímavý.  A já (skoro) pokaždé, když se na obraz podívám, si řeknu: „Jak je krásné býti svobodomyslným!“ 

_______________________

 Bezuzdné zalíbení a co se stane pak

Myslím, že  ať si každý dá domů, co uzná za vhodné. Jenom zde chci nadhodit možnost, že  pokud si vyberu (koupím, pověsím) obraz, na základě pouhého prudkého zalíbení, aniž bych při  nákupu a zavěšování jakkoliv přemýšlel,   může se mi stát, že budu nakonec zklamán. Je docela dobře možné, že aspoň v nějakém ohledu mi tento mnou vyvolený obraz nebude zapadat do toho mého existujícího bytového pořádku a stylu, což není úplně to, co bychom chtěli.

Tak třeba do našeho bytu  Gozzoli je (v originále)   rozhodně moc velký, a zmenšením do reprodukce by něco  (spíš hodně)  ztratil. Magritte je na výšku (asi by nad gaučem trochu trčel, a kdybych ho pověsil jinam, nebyla by to škoda?)  a Zrzavého zátiší, i když není přímo miniatura, je přece jen  spíš moc malé: obrázek o rozměrech  35x46cm asi nemá na to, aby ovládl prostor 2×2 metry nebo i větší.

Možná by mě mrzelo, kdybych si některý z uvedených obrazů opravdu pověsil.  Ale myslím, že to tu ještě přezkoumám!