Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (5)

_____________________________________________________________________________

Jsem vážně rád, že ta věhlasná umělecká díla, která mě znepokojují nebo až děsí, a která si do bytu dát proto nechci, si tam dávat nemusím. Můžu si tam dát, co uznám za vhodné, neboli něco takového, co by mě spíš povzbuzovalo a podporovalo.

Tímto rozhodnutím nechci  vyřadit  z výběru umělecká díla a obklopit se jen nějakými motivačními výkřiky. Konec konců,  i já vnímám kolem (blíž či dál) sebe celá  mračna  uměleckých děl, která jsou krásná a vtipná a dobrotivá a já bych si je do bytu jednoznačně pověsil a pak se těšil z jejich společnosti. 

Například. K mým celoživotně oblíbeným obrazům patří freska Benozzo Gozzoliho z roku 1460 Příjezd tří králů. Tenhle obraz je malířsky nádherný  a navozuje mi ty nejradostnější pocity. Když se dívám na skvělý a pyšný jízdní zástup, přímo cítím, jak jsou ti jezdci (i chodci)  naplněni energií a až bezbřehou smělostí, což je naladění, které bych býval rád měl, když jsem ještě takhle  podobně (tramvají) vjíždíval  do města Prahy. 

( Co je původním námětem obrazu až tak nevnímám, prostě vidím, jak hrdí velikáni své doby jedou někam vykonat cosi významného a světodějného, a možná i nebezpečného, například hodlají založit Organizaci spojených národů nebo vyhlásit konec středověku.) 

Kdyby přišlo na skutečné věšení obrazu, samozřejmě by to byl  problém. Gozzoliho obraz je totiž  freska, namalovaná na zdi jedné kaple ve Florencii, kde zabírá celou stěnu. Ale dá se určitě pořídit obraz-reprodukce,  třeba v rozměru cca 60×100 cm. To by se nad gauč vešlo, je to zmenšenina, ale je to menší zmenšenina, než jakou sem vkládám na fotce nebo jakou vidíme ve všech knihách o umění.

Další obraz, který mám moc rád, je od Belgičana René Magritta, ten mi však navozuje úplně jiné pocity než Gozzoliho jízda. Nemám dojem, že by mě inspiroval k velkým světodějným činům, pokud k něčemu, tak spíš k nějakému venkovskému  idylickému životu takhle nad řekou (pozor na povodně!).  Patřilo by k tomu asi chytat ryby nebo péct po domácku chleba, ve sklepě mít pár soudků dobrého vína, v chalupě kromě vlídné ženy  mít pět dětí a v blízkém okolí další sympatické příbuzné a přátele… 

Magritte obraz Říše světel prý namaloval v dvaceti sedmi (!!) verzích, ale vesměs jsou to obrazy spíše na výšku než na šířku, to by se  nad gauč podle pravidel a doporučení moc nehodilo. (Ledaže bych si dal dva obrazy vedle sebe….???)

A než to tu pro dnešek ukončím, ještě přidám jeden obraz z kategorie oblíbených. Je to obraz Jana Zrzavého, který se jmenuje Zátiší se třemi jablky a je z roku 1928.

I když to možná úplně nevypadá, i tento malý obrázek mně vždy, když na něj kouknu, přináší cosi jako inspiraci a dobrou náladu.  Připadá mi, že malíř  tady nenápadně  dává sobě i světu najevo, že bude malovat co a jak ON uzná za vhodné, že se nehodlá podřizovat radám a doporučování..  Není v tom, jak se mi zdá, nějaká brutalita, ba ani podrážděnost. Spíš potutelnost nebo přímo potměšilost. Několik perspektiv, vložených do sebe, tři jablka (maskovaná jako pomeranče), která drží v tvaru trojúhelníku  díky  nefyzikálním  silám, placatý pohár, obyčejný kuchyňský stůl, na zásuvce malířsky detailně provedený čudlík a jeho stín. Jako by pan Zrzavý s divákem  lehce  laškoval: ano vážení, tenhle námět i s tím čudlíkem považuju já za umělecky zajímavý.  A já (skoro) pokaždé, když se na obraz podívám, si řeknu: „Jak je krásné býti svobodomyslným!“ 

_______________________

 Bezuzdné zalíbení a co se stane pak

Myslím, že  ať si každý dá domů, co uzná za vhodné. Jenom zde chci nadhodit možnost, že  pokud si vyberu (koupím, pověsím) obraz, na základě pouhého prudkého zalíbení, aniž bych při  nákupu a zavěšování jakkoliv přemýšlel,   může se mi stát, že budu nakonec zklamán. Je docela dobře možné, že aspoň v nějakém ohledu mi tento mnou vyvolený obraz nebude zapadat do toho mého existujícího bytového pořádku a stylu, což není úplně to, co bychom chtěli.

Tak třeba do našeho bytu  Gozzoli je (v originále)   rozhodně moc velký, a zmenšením do reprodukce by něco  (spíš hodně)  ztratil. Magritte je na výšku (asi by nad gaučem trochu trčel, a kdybych ho pověsil jinam, nebyla by to škoda?)  a Zrzavého zátiší, i když není přímo miniatura, je přece jen  spíš moc malé: obrázek o rozměrech  35x46cm asi nemá na to, aby ovládl prostor 2×2 metry nebo i větší.

Možná by mě mrzelo, kdybych si některý z uvedených obrazů opravdu pověsil.  Ale myslím, že to tu ještě přezkoumám!