Správný obraz na správném místě: Jak jsem to přesně dělal a co bych komu poradil, kdyby se mě někdo ptal

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (postup)

Asi tak před rokem jsem náhodou narazil na způsob, jak lze s pomocí počítače (a bez zavrtání jediné hmoždinky do stěny) velmi přesvědčivě vyzkoušet, který obraz ze všech, co jsou momentálně po světě k mání, by se vám na stěnu hodil úplně nejlíp. Přišlo mi to zábavné a strávil jsem tímto virtuálně imaginárním proměňováním našeho interiéru hodně času. Nakonec mě to přivedlo až k myšlence, že bych mohl vlastně tuto metodu, kterou zde používám a která pěkně funguje, doporučit ostatním zájemcům o změny na tomto poli. A mohl bych taky popsat, co se od ní (metody) čekat a co nečekat, a dokonce i příležitostně dávat neblbé rady.

Metoda je volně dostupná, v té či oné podobě ji určitě už použilo hodně lidí, ale jistě stále ještě existují i lidé, kteří by si rádi nějaký skvělý obraz do bytu chtěli pověsit, a zatím nevědí, jak na to. S pomocí této metody mohou překonat většinu překážek a úskalí a dosáhnout kýženého cíle.

Jak tedy posupovat, chcete-li si nějaký ten ideální obraz najít a pak ho pověsit někam, odkud bude zářit a projasňovat vaše dny?

Co jsem použil já

  1. Běžný notebook, vybavený Windows 11, s programem Malování 3D.,
  2. fotoaparát s polo-širokoúhlým objektivem (asi by se dal použít i mobil),
  3. od firmy Zoner zapůjčený program na úpravy fotografií z interiéru (narovnání vertikál),
  4. dále bezplatný program na úpravu fotek Irfan view.
  5. Měl jsem i tablet na kreslení ( ten však nutný není),
  6. dále různé zařízení bytu, přehozy, polštářky, aby bylo možno měnit scénu.
  7. Obrazy, které jsem „promítal“ na stěnu našeho obýváku, jsem zčásti namaloval já sám, někdy fyzicky, někdy jen v počítači, dále jsem použil i různé reprodukce v našem vlastnictví, plakáty, a zčásti taky obrázky, vyhledané na internetu.

Akce

1.krok (můj) byl jednoduchý: spočíval v myšlence, že „s tímhle by se snad dalo něco udělat“ (myšleno s obývákem a jeho štábní nekulturou. Vzal jsem foťáček a nemilosrdně jsem si vyfotil, jak to tam přesně v tu chvíli bylo.

2. krok: sundal jsem obraz, který jsme měli toho dne zrovna zavěšený, a vyfotil jsem pokoj s holou stěnou. Fotek jsem si udělal vícero, s kobercem, bez koberce, s přehozem, s jiným přehozem, s kytkou, bez kytky. Na fotku jsem použil co nejširší objektiv, abych v záběru měl stěnu nejen do stran, ale i maximum do výšky.

 3. krok. Ten spočívá ve vyhledání hezkého (nebo hodnotného, nebo laciného – podle toho, co chcete) obrazu. Já osobně jsem už nic moc nehledal, měl jsem naskladněno dost. Ale potenciální kupec půjde například do kamenné galerie nebo prodejny reprodukcí, kde si může buď sám obrazy fotit, anebo pak z domova stáhnout v podobě fotky do počítače. Může (ten kupec) hledat rovnou na internetu, obrazů a dekorací jsou tam mraky. Tímto způsobem si dotyčný udělá určitý předvýběr a má třeba 10 nebo třeba 50 obrazů. které se mu líbí nebo mu připadá, že by se mohly hodit.

4. krok. Toto je moment, kdy začínáme zkoušet, co se hodí a co ne. Jdeme do počítače, konkrétně do programu Malování 3D. Tam si jako první obrázek otevřeme onu fotografii obýváku nebo jiné místnosti, kde má obraz viset (volba procházet soubory). Fotka je zatím stále bez obrazu.

5. krok. Na obrazovce počítače mám fotku místnosti, zadám pokyn „vybrat“ (tlačítkem vlevo) a na fotografii si kliknu do místa, kde bych asi tak chtěl obraz „pověsit“. Program mi vyznačí na fotce místo, kam se má obraz přenést.

6.krok: Vlevo nahoře najdu a použiju tlačítko „vložit„. Dál už jen zvolím to správné foto, resp. obrázek k „pověšení“ (opět procházet soubory) a stisknu enter. Obraz se mi ocitá na předem zvoleném místě „na zdi“, já ho několika tahy za patřičné body mohu upravit a případně popotáhnout na správné místo a je hotovo. Vidím jeden z obrazů, které se mi líbí, jak by vypadal, zavěšený na stěně.

7. krok. Pokud se mi vyzkoušená varianta líbila, hezky si ji uložím do nějaké šikovné složky a zkouším postupně další a další obrázky uváděným způsobem. Měním obrázky, předvybrané k zavěšení, a když chci, můžu i měnit jejich předpokládané okolí, třeba tak, že dotyčný obraz vkopíruji do jiné fotky, třeba s jinými polštářky nebo s jiným přehozem na gauči. Předvybraný obraz mohu také „opatřit různými rámy“, jde to provést v různých programech, já na to použil program Irfanview.

8– 99.krok. Pokud jste došli až sem, jste bezpochyby na dobré cestě ke skvělému výsledku, ale ještě pár úskalí se po cestě vyskytne. Téměř zásadní je mít v pořádku měřítko tak, aby měl obrázek v počítači správnou velikost v poměru k skutečnému bytu. (Obraz, který na obrazovce počítače vypadal skvěle (ale byl zobrazen ve špatném měřítku) může v praxi, bude-li například velikostně poloviční, vypadat poloviční i vzhledem.

Zkrátka a dobře, pohled na obrazovku vám neodhalí všechno úplně přesně stejně tak, jako kdybyste si daný obraz půjčili a po několik dnů na něj hleděli a zkoumali. To by bylo zjevně ještě účinnější než počítačová simulace, není to nemožné (některé galerie takovou službu poskytují) ale těžko proveditelné. A on počítač udělá taky hodně práce a s výběrem pomůže.

Asi by bylo taky dobré zvážit, jestli hodláte v bytě dělat nějaké větší změny. Nehodláte například kvartýr nově vymalovat? Přecházíte-li z  bleděmodré na žlutou nebo z růžové na zelenou, tak to mění skoro vše, pokud jde o to, jak obraz do bytu zapadne a bylo by dobré tu zamýšlenou barvu stěn dostat do některé té zkušební fotky.  Určitě to jde!

Postscriptum

K otázce, proč zde k různým demonstracím používám často vlastní obrazy. Částečně protože tu o obrazech mluvím v různých nelichotivých souvislostech,  obrazy kritizuju, také je zplošťuju, zmenšuju, zvětšuju, dávám jim jiné rámy, dokonce měním jejich barevnost (!) atd. Bylo mi jasné, že by to mohlo být někomu (autorovi) nepříjemné, navíc mě, jak už jsem tu říkal, vždycky zajímalo, jak ty moje obrazy budou působit na stěně v tom či onom pokoji a co bych měl udělat pro to, aby působily líp. Tak to tady takhle veřejně zkoumám.

Chcete-li se vrátit na začátek série Obraz v bytě, odkaz je zde.

 

 

 

 

 

Koukněme se na ty velikosti

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (6)

Vracím se k postřehu, že když jde o obrazy, a obrazy v bytě dvojnásob, rozměry, které jsou ve hře, prostě jsou důležité. Posledně jsem tu v tomto smyslu cosi tvrdil, ale bude dobré to i ukázat.

Obraz nemá být moc malý, aby se nám někde v prostoru neztratil, ale taky by radši neměl být moc velký, protože to bývá  taky docela malér.  Například když je obraz větší než ten případný gauč, o kterém tu neustále mluvíme.  V tomto bodě podporuju většinový názor, že obraz má být o kousek menší než kanapátko (anebo i jiný kus nábytku), nad kterým visí, prostě protože člověk je zvyklý, že menší věci se pokládají na větší věci a ne naopak, repektive jenom velmi málokdy se stává, že určitá sestava   je dole malá a směrem nahoru se rozšiřuje.

Představme si, co by se stalo, kdybych si tu dříve zde vzpomínanou zmenšeninu fresky (tj. reprodukci) Benozzo Gozzoliho, do bytu jednoho krásného dne skutečně pověsil.

Ono nejenže ten obraz mám opravdu rád, ale navíc si ještě myslím, že by se docela dobře hodil do soudobého, třeba i poněkud minimalistického interiéru. Ale chtěl bych ho mít až takhle rozměrný nad kanapem?  (A to je pořád dosti zmenšený proti skutečnosti.) Takový velký obraz nejenže je velký proti jednotlivým kusům nábytku, ale je taky až trumpovsky přemrštěně asertivní, jako by chtěl říci: „Největší hrdina v tomhle bytě jsem já a na těch ostatních vůbec nesejde!“ 

Tudíž, kdybych chtěl ve skutečnosti (nejen v této zkoušce) opravdu pověsit reprodukci Gozzoliho fresky nad svůj gauč, nakonec bych musel pořídit ještě více zmenšenou reprodukci, jenže pak bych zase hlavně řešil otázku, jestli na obraze vůbec vidím nebo nevidím dost dobře detaily a místo abych obraz pozoroval z pohodlí křesla vzdáleného dva tři metry, musel bych se přiblížit a na prohlížení vzít brejle nebo možná i lupu.

Únik z této pasti je asi možný jen jeden. Oželet celek obrazu a pověsit si nad kanape nějaký výřez obrazu, tak jako se to dělá s fotografií. Takový výřez by vypadal asi následovně.

Ano, zde je Gozzoli, poněkud oříznutý (až zaříznutý) ve velikosti „gaučákové“. Zvláště pro někoho, kdo tu fresku nezná, by tato varianta v bytě asi působila příhodněji než varianta s poněkud zmenšeným, ale stále příliš velkým a neoříznutým obrazem. Jenže pokud jde o mě, nejsem si jistý, že by mě to úplně uspokojilo. Je to sice jen reprodukce a navíc také není zdravé cítit ke klasikům přehnanou úctu, ale já už radši v těchto případech nebudu nic vy- ani od-řezávat.

Ale ještě se mrkněme na opačný problém, příliš malý obrázek od mistra Zrzavého.

Asi takhle nějak bych dopadl, kdybych si nad gauč bez přemýšlení pověsil další svůj oblíbený obrázek.  Sice jsem tady pro něj nevytvořil právě příznivé prostředí (zase ty polštářky!), ale ani kdybych pro něj vytvořil co do nábytku a barev něco vhodnějšího, moc by se ten můj dojem nezlepšil, holt je obrázek na té celé velké stěně přímo utopený.

Zřejmě by pomohlo přidat k obrázku mistra Zrzavého ještě nějaký další obrázek do páru, ale kdyby měl viset samostatně, tak snad raději někde jinde.

Co by mě spíš povzbuzovalo a inspirovalo…

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (5)

_____________________________________________________________________________

Jsem vážně rád, že ta věhlasná umělecká díla, která mě znepokojují nebo až děsí, a která si do bytu dát proto nechci, si tam dávat nemusím. Můžu si tam dát, co uznám za vhodné, neboli něco takového, co by mě spíš povzbuzovalo a podporovalo.

Tímto rozhodnutím nechci  vyřadit  z výběru umělecká díla a obklopit se jen nějakými motivačními výkřiky. Konec konců,  i já vnímám kolem (blíž či dál) sebe celá  mračna  uměleckých děl, která jsou krásná a vtipná a dobrotivá a já bych si je do bytu jednoznačně pověsil a pak se těšil z jejich společnosti. 

Například. K mým celoživotně oblíbeným obrazům patří freska Benozzo Gozzoliho z roku 1460 Příjezd tří králů. Tenhle obraz je malířsky nádherný  a navozuje mi ty nejradostnější pocity. Když se dívám na skvělý a pyšný jízdní zástup, přímo cítím, jak jsou ti jezdci (i chodci)  naplněni energií a až bezbřehou smělostí, což je naladění, které bych býval rád měl, když jsem ještě takhle  podobně (tramvají) vjíždíval  do města Prahy. 

( Co je původním námětem obrazu až tak nevnímám, prostě vidím, jak hrdí velikáni své doby jedou někam vykonat cosi významného a světodějného, a možná i nebezpečného, například hodlají založit Organizaci spojených národů nebo vyhlásit konec středověku.) 

Kdyby přišlo na skutečné věšení obrazu, samozřejmě by to byl  problém. Gozzoliho obraz je totiž  freska, namalovaná na zdi jedné kaple ve Florencii, kde zabírá celou stěnu. Ale dá se určitě pořídit obraz-reprodukce,  třeba v rozměru cca 60×100 cm. To by se nad gauč vešlo, je to zmenšenina, ale je to menší zmenšenina, než jakou sem vkládám na fotce nebo jakou vidíme ve všech knihách o umění.

Další obraz, který mám moc rád, je od Belgičana René Magritta, ten mi však navozuje úplně jiné pocity než Gozzoliho jízda. Nemám dojem, že by mě inspiroval k velkým světodějným činům, pokud k něčemu, tak spíš k nějakému venkovskému  idylickému životu takhle nad řekou (pozor na povodně!).  Patřilo by k tomu asi chytat ryby nebo péct po domácku chleba, ve sklepě mít pár soudků dobrého vína, v chalupě kromě vlídné ženy  mít pět dětí a v blízkém okolí další sympatické příbuzné a přátele… 

Magritte obraz Říše světel prý namaloval v dvaceti sedmi (!!) verzích, ale vesměs jsou to obrazy spíše na výšku než na šířku, to by se  nad gauč podle pravidel a doporučení moc nehodilo. (Ledaže bych si dal dva obrazy vedle sebe….???)

A než to tu pro dnešek ukončím, ještě přidám jeden obraz z kategorie oblíbených. Je to obraz Jana Zrzavého, který se jmenuje Zátiší se třemi jablky a je z roku 1928.

I když to možná úplně nevypadá, i tento malý obrázek mně vždy, když na něj kouknu, přináší cosi jako inspiraci a dobrou náladu.  Připadá mi, že malíř  tady nenápadně  dává sobě i světu najevo, že bude malovat co a jak ON uzná za vhodné, že se nehodlá podřizovat radám a doporučování..  Není v tom, jak se mi zdá, nějaká brutalita, ba ani podrážděnost. Spíš potutelnost nebo přímo potměšilost. Několik perspektiv, vložených do sebe, tři jablka (maskovaná jako pomeranče), která drží v tvaru trojúhelníku  díky  nefyzikálním  silám, placatý pohár, obyčejný kuchyňský stůl, na zásuvce malířsky detailně provedený čudlík a jeho stín. Jako by pan Zrzavý s divákem  lehce  laškoval: ano vážení, tenhle námět i s tím čudlíkem považuju já za umělecky zajímavý.  A já (skoro) pokaždé, když se na obraz podívám, si řeknu: „Jak je krásné býti svobodomyslným!“ 

_______________________

 Bezuzdné zalíbení a co se stane pak

Myslím, že  ať si každý dá domů, co uzná za vhodné. Jenom zde chci nadhodit možnost, že  pokud si vyberu (koupím, pověsím) obraz, na základě pouhého prudkého zalíbení, aniž bych při  nákupu a zavěšování jakkoliv přemýšlel,   může se mi stát, že budu nakonec zklamán. Je docela dobře možné, že aspoň v nějakém ohledu mi tento mnou vyvolený obraz nebude zapadat do toho mého existujícího bytového pořádku a stylu, což není úplně to, co bychom chtěli.

Tak třeba do našeho bytu  Gozzoli je (v originále)   rozhodně moc velký, a zmenšením do reprodukce by něco  (spíš hodně)  ztratil. Magritte je na výšku (asi by nad gaučem trochu trčel, a kdybych ho pověsil jinam, nebyla by to škoda?)  a Zrzavého zátiší, i když není přímo miniatura, je přece jen  spíš moc malé: obrázek o rozměrech  35x46cm asi nemá na to, aby ovládl prostor 2×2 metry nebo i větší.

Možná by mě mrzelo, kdybych si některý z uvedených obrazů opravdu pověsil.  Ale myslím, že to tu ještě přezkoumám!

Na co se fakt nechci koukat každé ráno

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (4)

______________________________________________________________________________

Svého času jsem jako redaktor dělával rozhovory s galeristy, neboli s lidmi, kteří se zabývají výtvarným uměním a to tak, že ho prodávají. Ptal jsem se jich například „A co si myslíte o lidech, kteří si chtějí koupit obraz do obývacího pokoje,  aby jim tam, pokud možno  i rozměrem i barevně, zapadl?“

„Proboha takhle ne“, zněla obvyklá odpověď. „Pokud chtějí mít v bytě umělecké dílo, a ne jen nějakou dekorativní mazanici, musí dát tomu dílu prostor a ne že ho budou přizpůsobovat kredenci. To je vandalství a hrubá pokleslost! “ Svou námitku „Takže to si budou muset nad gauč dát obraz, který se jim tam nehodí???“ jsem už obvykle nestačil vyjádřit a k celému problému se vracím až teď, po letech.

A ptám se: jak moc tedy má ten předmět, který si pověsím do obýváku, být  tím Uměním s velkým U?  Je to opravdu povinnost každého trochu kulturního člověka mít něco patřičně ověřeného a odborně orazítkovaného? Anebo si může dát do pokoje obraz podle svého gusta a volání srdce? Je dovoleno mít nad gaučem zavěšeno i něco méně uměleckého?

Pokud jde o mě, musím říci, že jsou umělecká díla, na který bych se radši nekoukal, zvláště takhle po ránu, když navíc z rádia jdou samé špatné zprávy.

Například  bych nechtěl mít na očích některé Goyovy obrazy. Takový Obraz Saturn  požírající své dítě  mě ničil už v dětství a silně mě znepokojuje i teď.(Vysvětlovat je asi zbytečné.) Mít toto umění  nad gaučem, asi bych potřeboval nějakou šikovnou  záclonku, abych se na obraz musel dívat  jen při vyklízení pavouků.

 

 

 

Současná doba přinesla mnoho podobných, těžko stravitelných až hrůzyplných obrazů. Třeba  anglický malíř Francis Bacon, ( který se nám tu náhodou už jednou objevil,) v tomto oboru rozhodně vynikal:  myslím, že nenamalovat nikdy nic uklidňujícího nebo pohodářského. 

Takže  snad  nemusím vysvětlovat, proč bych nechtěl mít doma ani Bacona, a to přestože jeho obrazy rozhodně nepovažuju za mazanice (podobně jako Goyovy), ba naopak.  

Stručně řečeno, rozjitřenej jsem až dost i bez obrazů.  Stačí mi dnešní doba. 

Snad ještě dodám, že kromě děsivých nebo odpor budících obrazů existují i obrazy, které,  ač velmi  slavné, jsou pro mě docela  nudné. Ty bych taky domů nechtěl.

Ale dál už toto téma  rozvíjet nebudu, je určitě  jasné, co jsem asi tak chtěl říci.

Obrazy zatříděné do škatulky „Nesporné umělecké skvosty“  se prostě vždy do bytu nehodí.

 

 

 

 

 

Jak uklidnit vyšinutý koberec

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení  (3)

____________________________________________________________________________

Tak co tedy s tím nesnášenlivým kobercem?? Nechceme ho vzít a vyhodit,   chceme hledat možné varianty, tudíž brutální řešení se nám nelíbí a uděláme něco jiného. Zkrátka a dobře, pokusíme se vyzkoumat, co by se asi tak stalo, kdybychom tomu koberci ustoupili, a  zařídili  to všechno podle něj… (Přizpůsobovat obraz koberci je za normální situace bezpochyby  velmi  praštěné a možná i zločinné, to asi chápeme všichni,  ale jako vědecký experiment to snad lze  omluvit…?)

Moje dlouhodobé přesvědčení říká, že  jestli mám něco s něčím v bytě spojit, spojím to přes  určitou tvarovou nebo stylovou příbuznost, ale hlavně a především přes barvu. Konkrétně tedy, že vezmu  některou barvu, (jednu nebo i více), a tuto barvu, nalezenou v našem případě na koberci,  vrazím rovněž na závěsný obraz nebo polštář, nebo židli, prostě kamkoli to jde. Vytvořím určitou barevnou „síť“, která pak ten příbytek propojuje. Vnímavý návštěvník  (a i vnímavý obyvatel)  samozřejmě  ocení,  když  pokoj působí barevnou propojeností či rytmičností  a je mu to vesměs příjemné a možná mu to přímo i lahodí. 

V  našem případě soudím,  že se  musíme napojit na tu nejagresivnější a nejviditelnější barvu koberce, která má největší tendenci dominovat celému pokoji.  To  je ta  tmavě červená,  resp. rudá, resp. až   purpurová. A ostatní prvky (například polštářky) nesmějí barevně házet nikam žádné vidle, respektive musejí ustoupit do pozadí.

Nu? Tohle nevypadá úplně tragicky. Ba naopak, připadá mi, že tu nastal krok správným směrem, jak by řekl politik. Obraz od Francise Bacona má na pozadí docela dobrou barvu, i když tedy až moc růžovou. Osvědčil se také tah s polštářky. Tyto neutrálnější teď ničemu nepřekáží.  A ta  trojdílnost, kterou vidíme na obraze,   docela tomu celkovému výzoru svědčí.  Dost to k sobě pasuje, a  asi by se dalo uvažovat, že by tuto kombinaci někdo v klidu a míru akceptoval, kdyby tento  skvělý malíř nenamaloval i tady  (dělal to pořád) dosti znepokojivé dílo. 

Teď  ale  pokračujme!  Nebylo by od věci přesvědčit se, že by opakování barev fungovalo i  s jiným obrazem, a možná takovým, který by šel ještě dál co do barevné podobnosti.  Zkusím s dovolením, uklohnit řešení v podobě „abstraktního“  rychloobrázku,  na němž použiju  vícero  barev z koberce, krom rudé také okrovou a  špinavě bílou.

 

Jsem překvapen, a to mile. Neboť ani toto mi nepřijde úplně mimo. Zjevně ta tmavší, sytější červeň se propojuje ještě o trochu  víc než ta Baconova zčástirůžová . Dohromady to je opět dosti rozverné,  ale spíš bych řekl, že pokud toto je divočina, pak nikoli  ve smyslu nepořádek nebo nahodilost, jako spíš v tom smyslu  určité očekávané vlastnosti tohoto stylu, neboli, jak mu říkají, etno-stylu. který vychází z různých lidově-exotických motivů.  Styl a barva obrazu zdají se mi být  v souladu se stylem a barvami koberce. Snad se to takhle  „k sobě hodí“. Kdybych měl říci nějakou výhradu, tak bych asi řekl, že tam je až moc té žlutozelené a okrové ?

A to se dá hned ověřit! Tak  tedy zkusme to ještě jednou. s malým úkrokem od etno-abstrakce k jakési půlabstrakci, na přírodní motivy navazující…

No, nevím, jak vám, ale mně ani toto nepřipadá nějak naprosto nesnesitelné  nebo nepřijatelné! (Jsem  dnes  takový  „hodný strejda“, všechno chválím, ale zase co se když se tentokrát opravdu zadařilo?)

Tento obrázek, rovněž vytvořený ad hoc  v počítači, je opět zjevně světlejší a kontrastnější, ale hlavně je tak barevný, že se s tím starým kobercem-nerudou jakoby doplňuje, což jsme vlastně chtěli navodit. Opakování barev nezklamalo.  Rudá je tentokrát sice až moc do modra, to je možná chybka, ale  dobře přizvukují ty ostatní barvy na obraze: zelená a  okrová.  Koberec jakoby přestal být agresivní a docela začíná spolupracovat. Pomáhá fakt, že žádný polštářek se nevměšuje nebo nebojkotuje.

Vidím to tak, že  všechny ty tři sestavy mají na to utvořit nějaký smysluplný celek, v němž  části spolu živě korespondují.  (Tudíž  vyhodit koberec by mohlo být  opravdu unáhlené!)

A ještě něco: rudou barvu jako zásadní má dnes doma málokdo.  Takže ten, kdo by koberec nevyhodil, mohl by rozvíjet tuto originální barevnou kombinaci, a mohl by dosáhnout určité bytové výlučnosti.  

Ovšem, když se přeneseme z experimentu zpět do života, je tu zase ta otázka ujetého přizpůsobování pokoje koberci.  Co s tím ale  dělat v reálném světě?  Přece si nekoupíte obraz s   rudou barvou jen kvůli nějakému doplnění už existujícího zařízení pokoje? Nebo si ho snad někde objednáte?

Jak teda vlastně tak nějak gruntovně dobře přistoupit k tomu vztahu byt-obraz?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kdo nám tady hraje první housle?!

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (2)

________________________________________________________________________________

Posledně jsme zahájili experimentování a po krátkém procesu jsme dospěli do stavu, že náš zkoumaný koutek obýváku  byl už doopravdy jiný, než na začátku, ale změnil se spíš nečekaným směrem.   Divočina po několika přesunech neustoupila a už vůbec  nezmizela, akorát je trochu uklizenější..

Takže co se to stalo? V čem je asi tak zakopán pes? Zkusme ho vyčenichat.

Osobně (a dlouhodobě) mám pocit, že veškeré bytově estetické zádrhele a nedorazy v tomto našem obýváčku   se  odvíjejí od koberce. Ten je totiž  tak barevný a tak výrazný, že se prostě  nesnese s ničím jiným. Dalo by se říci, že chce hrát první  housle, ale takovým způsobem, že prakticky nepřipouští, že by ostatní mohli chtít zahrát aspoň pár tónů. On prostě hraje ty svoje středovýchodní rytmy a ostatní musí držet zobák – včetně obrazu. Což ovšem nechceme.

Ale napadá nás něco, co by se s tím ,dalo dělat?  Máme se ho (koberce) snad zbavit?

Vyzkoušet nanečisto se to dá snadno, a proto jsme konec konců tady.

A je to. Podle mého vidění je to samozřejmě znát.  Teď už nehraje první housle koberec, ale obraz, ovšem i nadále s tím, že nám jaksi víc září než zbytek obýváku. A mimochodem mám takový pocit, že na zemi cosi chybí! Anebo vůbec mám pocit, že nejen na zemi něco chybí, ale vůbec něco chybí, nějaký šmrnc. nějaký smysl a úplně nejvíc chybí, pracovně řečeno, propojení, pocit že to všechno, co vidíme, patří k sobě. Teď dominuje obraz, ale zdá se, že se nepropojuje s ničím sousedícím , a to je špatně.

Zkusím na zeď „pověsit“ něco míň svítivého a méně výrazného

 

Tak copak nám to vzniklo tentokrát?  Vidím tam  další nesoulad: tentokrát mezi obrazem a polštářky. a obraz opět dostává na frak, nebo je nějak zatlačen do pozadí. A celek je nějak vyšinutý, Zdá se, že polštářky, zvláště ty pestré jsou docela  sebestředné, docela jakoby to odkoukaly od koberce.  V normálním bytě jsou polštářky doplňkem, zvyšujícím pocit pohody (což tyto zde nedělají) a  rozhodně jim nikdo neříkal, aby udávaly tón  celému obývacímu pokoji!!

Čím dál víc se mi zdá, že asi nestačí  zrušit jeden koberec.  Ale ono se to vlastně tušilo už dříve.  Že bude třeba hledat pozitivní propojení, hledat  ta sousedství, která budou nějak zajímavá a přitažlivá a hlavně: udělat z toho nějaký smysluplný celek.

Určitě bude dobré začít  průzkumem koberce a položil bych si tu zásadní otázku: Je ten nerudný koberec opravdu tak nepoužitelný do jakéhokoli obývacího koutu?