Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (6)

Vracím se k postřehu, že když jde o obrazy, a obrazy v bytě dvojnásob, rozměry, které jsou ve hře, prostě jsou důležité. Posledně jsem tu v tomto smyslu cosi tvrdil, ale bude dobré to i ukázat.

Obraz nemá být moc malý, aby se nám někde v prostoru neztratil, ale taky by radši neměl být moc velký, protože to bývá  taky docela malér.  Například když je obraz větší než ten případný gauč, o kterém tu neustále mluvíme.  V tomto bodě podporuju většinový názor, že obraz má být o kousek menší než kanapátko (anebo i jiný kus nábytku), nad kterým visí, prostě protože člověk je zvyklý, že menší věci se pokládají na větší věci a ne naopak, repektive jenom velmi málokdy se stává, že určitá sestava   je dole malá a směrem nahoru se rozšiřuje.

Představme si, co by se stalo, kdybych si tu dříve zde vzpomínanou zmenšeninu fresky (tj. reprodukci) Benozzo Gozzoliho, do bytu jednoho krásného dne skutečně pověsil.

Ono nejenže ten obraz mám opravdu rád, ale navíc si ještě myslím, že by se docela dobře hodil do soudobého, třeba i poněkud minimalistického interiéru. Ale chtěl bych ho mít až takhle rozměrný nad kanapem?  (A to je pořád dosti zmenšený proti skutečnosti.) Takový velký obraz nejenže je velký proti jednotlivým kusům nábytku, ale je taky až trumpovsky přemrštěně asertivní, jako by chtěl říci: “Největší hrdina v tomhle bytě jsem já a na těch ostatních vůbec nesejde!” 

Tudíž, kdybych chtěl ve skutečnosti (nejen v této zkoušce) opravdu pověsit reprodukci Gozzoliho fresky nad svůj gauč, nakonec bych musel pořídit ještě více zmenšenou reprodukci, jenže pak bych zase hlavně řešil otázku, jestli na obraze vůbec vidím nebo nevidím dost dobře detaily a místo abych obraz pozoroval z pohodlí křesla vzdáleného dva tři metry, musel bych se přiblížit a na prohlížení vzít brejle nebo možná i lupu.

Únik z této pasti je asi možný jen jeden. Oželet celek obrazu a pověsit si nad kanape nějaký výřez obrazu, tak jako se to dělá s fotografií. Takový výřez by vypadal asi následovně.

Ano, zde je Gozzoli, poněkud oříznutý (až zaříznutý) ve velikosti “gaučákové”. Zvláště pro někoho, kdo tu fresku nezná, by tato varianta v bytě asi působila příhodněji než varianta s poněkud zmenšeným, ale stále příliš velkým a neoříznutým obrazem. Jenže pokud jde o mě, nejsem si jistý, že by mě to úplně uspokojilo. Je to sice jen reprodukce a navíc také není zdravé cítit ke klasikům přehnanou úctu, ale já už radši v těchto případech nebudu nic vy- ani od-řezávat.

Ale ještě se mrkněme na opačný problém, příliš malý obrázek od mistra Zrzavého.

Asi takhle nějak bych dopadl, kdybych si nad gauč bez přemýšlení pověsil další svůj oblíbený obrázek.  Sice jsem tady pro něj nevytvořil právě příznivé prostředí (zase ty polštářky!), ale ani kdybych pro něj vytvořil co do nábytku a barev něco vhodnějšího, moc by se ten můj dojem nezlepšil, holt je obrázek na té celé velké stěně přímo utopený.

Zřejmě by pomohlo přidat k obrázku mistra Zrzavého ještě nějaký další obrázek do páru, ale kdyby měl viset samostatně, tak snad raději někde jinde.