Účetní obrazy vyprávějí o jedné docela ujeté epizodě z mého života.

Stalo se mi, že asi tak  po roce 1995 se mi začalo zhoršovat zdraví, a zanedlouho  už bylo jasné, že novinařinu dál dělat nemůžu. Zkusil jsem nejdřív překládat, ale to nějak nefungovalo, tak jsem nakonec v zoufalství přemluvil manželku, aby mě vzala jakožto zkušená účetní do party s tím, že rozjedeme rodinnou účetní  firmu. .

4.“Pohledávky za podnikatelkou“, olej na sololitu, 2006

To se pochopitelně řekne snadno, ale v praxi to zas tak snadné není.  Když jsem ženu konečně ukecal, a pak i vybudoval kancelář, ještě jsem se musel  to účetnictví aspoň trochu naučit. Takže  jsem se tehdy mimo jiné ocitl  na kurzu podvojného účetnictví.

V kurzu vše řádně probíhalo, lektor přednášel, studenti studovali, akorát mně se v hlavě děly divné věci: místo aby mi tam naskakovala správná řešení  účetních příkladů a problémů, zjevovaly se mi obrazy, které tam pochopitelně neměly co dělat a v danou chvíli jednoznačně překážely ! Ale vyhnat se jen tak nedaly,  dokonce ani během závěrečné písemky.

Řekl bych, že můj redaktorský mozek, který se celý život zabýval  stále a skoro výhradně jen   českými SLOVY  a větami  a  nyní, ve svých  padesáti letech se  musel zčistajasna  přešupačit do řeči symbolů čísel a propočtů účetních, tento svůj úkol  zjevně  nezvládl. Obě mozkové hemisféry přestaly spolupracovat – cvak… a už to bylo!.

Nelžu, ba ani nenadsazuju, přinejmenším ty první obrazy byly naprosto automatické, nic chtěného nebo nějak hledaného. Samo od sebe.   Některé jsem později  skoro  přesně z hlavy přemaloval na plátno (resp. na sololit).

Párová průběžná položka

To je případ třeba tohoto obrazu (nahoře).  Ten patří k těm prvním, tak nějak samovolným, které se bez nějakého vymýšlení objevily samy od sebe, nežádány, nevolány.  V tomto případě to bylo v době,   když jsem začal účtovat jednoduché účetnictví, kde se  pojem průběžná položka používá.

Náklady příštích období

Časem jsem v účetnictví postupoval, ale  obrazy, i když trochu jiné, se mnou zůstávaly. Už nevyjadřovaly ten prvotní úžas, ale spíš  každodenní cvrkot.  A sem tam přišla i chvilka, kdy si člověk náhle uvědomí   tichou krásu  dobře zaúčtovaných dokladů.

Ještě později, jak mi účetnictví všednělo, se všechno normalizovalo. Obrazy už nebyly tak neodbytné, staly se z nich obyčejné nápady, které člověka někdy, třeba za jízdy v autobusu potkají, ale nic nechtějí a neobtěžují, a když je necháte být, někam se zase vytratí  a zmizí…Anebo si je případně můžete tužkou načrtnout, později je nějak pozměnit, dotáhnout, pak i barevně naškicnout a později třeba i namalovat  a konečně … je  dát na nějakou výstavu!

To už je zase spíš případ obrazu „Náklady příštích období“…