Zvukovodné obrazy  jsou obrazy, které zachycují – podobně jako například fotografie -, určitou momentku,  ale navíc překonávají svůj největší hendikap – nedostatek zvukovosti – tím, že zvuk přidávají do názvu. Místo toho, aby se obraz jmenoval  „Jaro na Posázaví“  nebo třeba „Buzzon 267“, je pojmenován zvukem, který právě probíhá.

„Hu – hů, hů hů hů“. (Vaječná tempera na sololitu, 2012) Název obrazu vyjadřuje zvuk, který probíhá přesně ve vteřině,  kdy byl obraz  umělcem sejmut a zachycen. V momentě, kdy se ptačisko natočilo k pozorovateli bokem, nedaleko zřejmě právě projíždí, houkaje, vlak.