Český rozhlas věnoval celý  týden (12.-17.6.)  zvláštní pozornost problému dezinformací a konspiračních teorií. Bylo to určitě dobré rozhodnutí, protože dezinformace, misinformace, fámy i veřejné lži nám všem velmi škodí.

Sociologové, s nimiž ČRO na akci spolupracoval, jmenují  některé (podle jejich mínění zřejmě charakteristické ) dezinformace. V různých souvislostech uvádějí pochybné nebo zcela falešné zprávy, báchorky, fámy a smyšlenky z posledních let. Většinou se týkají onemocnění Kovidem a údajné nebezpečnosti očkování proti němu, další ospravedlňují ruskou invazi na Ukrajinu, ještě další šíří přesvědčení o zdravotním nebezpečí, které mají údajně přinášet sítě G5 či tak zvané chemtrails. V souboru je taky fáma o tom, že princezna Diana zemřela nikoli po nehodě, ale byla zavražděna.

Mohli bychom říci, že výzkumníci pracovali s docela reprezentačním vzorkem důležitých, nás obklopujících a nás ohlupujících dezinformací. Z nějakého důvodu v tomto výběru však zcela chyběly dezinformace a konspirační teorie, týkající se obrovitého ekologického problému dneška: přehřívání planety Země a probíhající globální krize klimatu. Přitom právě v oblasti ochrany klimatu se s dezinformacemi už v devadesátých letech doslova roztrhl pytel, a situace dnes o mnoho lepší není. Vědci, kteří problematiku zkoumají, se shodují na tom, že jsou to právě tyto cílené dezinformace a změť všech možných dalších přidružených nepravd, které s úspěchem neustále brzdí nebo ochromují akce k ochraně klimatu.

Kde se berou protiklimatické dezinformace

Není těžké pochopit, proč právě tahle oblast je takovým semeništěm a hemžištěm dezinformací. Pokud platí, že klima je nutné chránit především omezováním emisí skleníkových plynů, pak ochrana klimatu v praxi mj. znamená, že mnozí velice až nehorázně bohatí lidé přijdou v průběhu zachraňování o obrovské výdělky, které doposud měli. Jsou to především lidé, finančně spojení s těžbou a využíváním fosilních paliv, stručně a výstižně se jim říká uhelně-ropná lobby. V osmdesátých letech 20.století, kdy se klimatologové a někteří politici začali vážně zabývat klimatickým problémem, a kdy se poprvé objevily požadavky na omezení emisí (a tedy i omezení těžby a spalování), byli lidé z amerického uhelného a ropného průmyslu postaveni před rozhodnutí, jestli počkat, co řeknou parlamenty, nebo se začít aktivně bránit. Rozhodli se, že budou za „své peníze“ bojovat. Ve hře bylo vícero organizací, včetně průmyslových svazů a těžařských asociací. K nim se přidaly konzervativně neoliberální think-tanky a média. Při hledání vhodné strategie byli najati odborníci z vlivových agentur, až dosud sloužící tabákovým firmám. Cíl byl jasný – zabránit státům a vládám, aby začaly s emisemi bojovat. Jako hlavní metoda byla zvoleno zpochybňování vědeckých závěrů všemi možnými způsoby – také šířením dezinformací a konspiračních teorií.

Jak se šíří zmatek a nejistota

Vzpomínám-li dobře, pak zhruba před deseti nebo patnácti lety zněl nejčastější tehdejší dezinformační klimatický narativ přibližně takto: „Chamtivé a zlovolné vlády se spojily s úplatnými vědci-klimatology, a tvrdí, že existuje jakési globální oteplování. Ve skutečnosti se planeta vůbec neotepluje, jde o to, že vlády nás pod záminkou ochrany klimatu chtějí ovládnout, zotročit a ožebračit.“

Dnes, v roce 2023, po překročení několika dalších globálních teplotních rekordů, se už dost dobře nedá tvrdit, že se neotepluje, navíc se množí případy katastrof, které by bez narušení klimatu neproběhly a v průzkumech se zvětšuje skupina lidí, která klimatologům a jejich závěrům věří. Ale nemyslím, že by se v této oblasti už nedezinformovalo a už vůbec nemyslím, že by snad sama ochrana klimatu byla tak neotřesitelnou prioritou vlád a voličů, že by se už mohla bez obav vystavit všemožným útokům, že by se nemusela před dezinformacemi bránit.

Abyste rozuměli: netvrdím, že je úplně jedno, jestli někteří lidé věří nebo nevěří tomu, že princezna byla zavražděna. Tvrdím jen, že úspěšné dezinformace, týkající se zcela zásadního problému přehřívání planety, mohou mít rozhodně mnohonásobně těžší následky pro celé lidstvo, a proto mi přijde jako chyba, že je ČRO jaksi vynechal.

Společnost nedůvěry a společnost přemrštěné důvěry

Když už o tom píšu, přidám ještě jednu související poznámku. Ve zmíněném rozhlasovém seriálu se často objevuje názor, že nejvhodnější podhoubí pro vznik a šíření dezinformací vzniká, když lidé nedůvěřují institucím svého státu. Společnost nedůvěry, opakuje se slogan a popisuje situaci, kdy máme instituce (komunikující nesprávně/nevhodně/ nepřesvědčivě), kterým pak lidé příliš nevěří, a snadněji naletí či uvěří možným dezinformátorům. Je to dobrý popis pro situaci v době kovidové, kdy úředníci a vládní mluvčí zdravotnictví byli vesměs velmi málo přesvědčiví, i když mluvili více méně pravdu. V případě počínající klimatické krize to ale bylo dosti jinak. Tehdy, v době, kdy lidstvo mělo začít vehementně pracovat na záchraně klimatu, a kdy tedy bylo třeba dodat lidem maximum rozumu a maximum pravdy, (nejspíš v letech 1990-2010 ), instituce našeho státu pravdivě a rozumně neinformovaly. Dokonce jsme měli v úřadě prezidenta republiky (ano, instituce státu par excellence), který vehementně sám škodlivé dezinformace šířil!!!

Seriál ČRO, kterým jsem tady začal, jakoby směřoval k doporučení vládě: mluvte tak, aby vám lidi věřili, budou-li věřit, nebudou se šířit konspirace a dezinformace. Ale případ českého prezidenta – klimatického dezinformátora mě vede k trochu jinému závěru: občan a volič by měl přemýšlet a dávat si pozor na manipulátory a dezinformátory všeho druhu. Nevěřit slepě. Lež může přijít i z velmi nečekaných míst, nejen z Kremlu.

Bill Gates a Kate Raworthová navrhují změny, které by rozhodně mohly pomoci (část druhá )

xx

Praktický pohled podnikatele

Bill Gates svou knihu nazval „Jak zabránit klimatické katastrofě /řešení, která máme, a průlomy, které potřebujeme“. Čtenář při čtení rychle zjistí, že titul  není úmyslně dramaticky nafouknutý, aby vyvolal pozornost. Autor nám dokazuje, že je skutečně přesvědčen, že klimatická katastrofa je už blízko, a že by se lidstvo mělo pustit do práce a pořádně – ale opravdu pořádně – zabrat. Nebát se nasadit opravdu ty nejsilnější a nejvýkonnější prostředky, které má k dispozici.

Mně přišlo hned zkraje zajímavé, že Gates se ani jediným slovem nepokouší diskutovat s názory klimatických popíračů a „skeptiků“. Pouze říká, že „Fakt, že musíme dosáhnout nuly“ (míněno nulových emisí) „byl a je bez debat.“. Podle Gatese „musíme využít všech prostředků, které už máme k dispozici“, jako jsou solární a větrné elektrárny, a také potřebujeme vyvíjet a zavádět průlomové čisté technologie.

Tyhle základní dvě myšlenky rozpracovává do svého  plánu. Týdeník Economist napsal, že je to plán věcný, praktický a pragmatický a já bych dodal: zaplať pánbůh. Na toto (na nějaký ucelený plán) jsme čekali dlouhé roky.  Pravda, asi se nestane, že by některá vláda vzala tento plán za svůj a provedla to přesně tak, jak to Gates vymyslel a napsal.  Ale mohla by to (ta vláda) vzít za určitý základ, od kterého se pak ve svém vlastním plánu odrazí. 

Propojenost plánu

Gates si výborně a průběžně uvědomuje také to, že plán, který má zastavit zkázu planetárního klimatu, není vůbec jednoduchou záležitostí, (nemá-li se při tom zachraňování zhroutit celá ekonomika). Takový plán také nemůže řešit jen třeba ministerstvo životního prostředí s energetikou. Problém se týká více rezortů (zemědělství, lesnictví, dopravy, financí, zdravotnictví atd. ) a všechny by měly na řešeních spolupracovat.

Gates není drzý a provokativní, jako je rebelující paní Raworthová. Gates vystupuje jako sebevědomý autor, který bez arogance, ale i bez obav, neváhá říkat i tu nepříjemnou pravdu a navrhovat pro někoho takřka nemyslitelná opatření. Nezdá se, že by ho nějak omezovalo pomyšlení na to, co řeknou američtí kongresmani a taky ho příliš netísní pomyšlení na to, jak velké částky v dolarech jsou ve hře. Gates (asi protože není ekonom), nemá žádnou fobii z norem a podobných regulačních opatření, a klidně je zařazuje do svého plánu. (Například doporučuje zavést normy čistých produktů, například cementu).

Gates si je také vědom toho, že na provedení plánu je strašlivě málo času, a že realizace plánu musí pořádně odsejpat. Nic nesmí zbytečně drhnout. Nestačí zavést jedno opatření, a pak čekat na to, co to udělá. Raději se rovnou pojistit, že to fungovat bude. Gates doporučuje strategii push a pull. Což znamená, že ty potřebné průlomové inovace (třeba v oblasti skladování energií) je třeba postrkovat i táhnout, neboli že by se měla dát potřebná inovace k dispozici bez omezení a současně by se měla všemožně podpořit ekonomická poptávka po této inovaci. Podle Gatese nestačí dát elektromobily na trh, když nezajistíte infrastrukturu dobíjecích stanic a různými způsoby nelákáte případné kupce, aby do toho šli a auto si koupili.  

Gatesův plán se mi líbí; jeho největší slabinu vidím ve skutečnosti, že autor si staví ještě obtížnější cíle, než by musel. Kromě toho, že hodlá zachránit klima, chce ještě řešit i energetickou chudobu v rozvojových zemích a to všechno, aniž by došlo v bohatých zemích k snížení materiální úrovně života. Kdyby to bylo proveditelné, byl bych samozřejmě pro, ale obávám se, aby se na příliš mnoha cílech netříštily síly.

Konat a diskutovat

Nutnost konat rychle je očividná.  Což ale neznamená, že už by se dál nemělo diskutovat.  Podle mého úsudku by bylo velmi zajímavé, kdyby takovou debatu vedli právě autoři, o kterých tu píšeme.

Kdybych byl dramaturgem například v BBC, rozhodně bych oba protagonisty v oblasti zachraňování klimatu pozval do studia a nechal bych je pár hodin diskutovat o tom, co a jak by se mělo provést. A vyjasnit některé rozpory. Co by on řekl na daň pro nejbohatší? A co by ona řekla na jeho pojetí bankovního sektoru? Atd.

A kdybych byl dramaturgem ČT nebo ČRO,  samozřejmě  bych diskusi přenášet v přímém přenosu.

Tušíme aspoň, jak asi by měla fungovat nová ekonomika pro období klimatické krize?

Asi vůbec nejdůležitějšími otázkami v současné  klimatické krizi jsou tyto: je vůbec možné klimatickou krizi vyřešit jinak, než úplným znehybněním ekonomiky?  Dokážeme  nějak  trvale  přimět ekonomický systém, aby  fungoval (tj. nás uživil)  a přitom umožnil přírodě pomaloučku polehoučku regenerovat a navracet se někam směrem k normálu? A jak  ( tak nějak zhruba) by  tedy měla vypadat tato úžasná udržitelná ekonomika?

Hledal jsem odpovědi na tyto otázky, tentokrát spíš po knihovnách, a o tom, co jsem našel, zde referuji.

Kate Raworthová – Ekonomie koblihy

Kniha o ekonomii donatu (neboli doughnutu, koblihy ve tvaru kakaového věnečku) je slavná. Leckdo ji chválí, leckdo ji čte a mnozí   se dokonce podle ní  i snaží chovat. Časopis Forbes ji  rovnou vyhlásil knihou roku  2018.

Mně zas až tak průlomová nepřišla.  Při čtení měl jsem pocit,  že hodně z toho, co autorka v knize píše, jsem už četl různě jinde a taky jsem postrádal propracovanější návrh na nějakou tu zásadní změnu.

Na druhou stranu tato knížka má několik  zjevných výhod: je tak vtipná, že se dá se číst i v posteli před spaním, aniž by čtenář usnul v průběhu druhého odstavce. S šaramantní  drzostí shrnuje všechny možné starší či mladší kritické výtky vůči ekonomii, která dnes vládne světu. Autorka si totiž vůbec nemyslí, že ta dnešní řekněme „oficiální“ nebo též mainstreamová ekonomie je ta jedině správná a možná;  a když už si to nemyslí,  neváhá to taky s radostí a bez obalu napsat.

Ano, naše (západní) ekonomie (i ekonomika) by se měly změnit, a to hezky rychle. Protože jestli ekonomové nechápou, že tahle ekonomika nefunguje, a dokonce ji obhajují jako jedinou správnou a žádoucí, tak si počínají jako doktoři, kteří posílají těžce nemocného pacienta do práce místo na operaci. Ekonomika, která stálým produkováním skleníkových plynů ohrožuje jak samu sebe, tak i funkčnost celé lidské civilizace, prostě zgruntu selhává, to se jinak nedá říci. Ledaže by smyslem ekonomiky bylo nenápadně lidstvo zničit.

Takže změnit. Ale co konkrétně  by se tak mělo měnit a jak? O tom Raworthová už příliš nepojednává, nedává přesné návody a odkrokované postupy. Nabízí, jak sama říká, nové ekonomické myšlení, bez některých přežitých nebo nepodložených nebo škodlivých axiomů.

Nerůst

Kniha má podtitul „sedm způsobů myšlení pro 21.století“.  Změny a novinky  spočívají (mimo jiné ) v tom,

1.že se změní cíl. Místo růstu HDP by mělo být cílem udržet co nejvíce lidí v situaci, kdy nebudou třít bídu s nouzí, a přitom ekonomika nebude ničit prostředí pro život  na  planetě,

2. že se nebude uvažovat o ekonomice v úzkém slova smyslu, ale ve vazbách na ostatní systémy, včetně toho přírodního,

3. že se bude usilovat o regenerující ekonomiku, neboli půjde o opak dnešní  „ničivé“ a špinavé  ekonomiky, po které je třeba stále uklízet nějaký  nepořádek,

4.  že se budou řešit nerovnosti mezi lidmi s pomocí přerozdělování.

Atd.

Asi  nejdůležitějším bodem  je zavržení růstu. My na Západě o něj neustále usilujeme, ale autorce dosti leží v žaludku, protože, jak říká, nakonec končí v ostrém konfliktu s přírodními podmínkami a  lidem kazí životy. Odmítá i takové poupravené konstrukce,  jako je například tzv. „zelený růst“.  Ekonomika by podle ní měla zajistit, aby nikdo netrpěl nedostatkem, a přitom fungovat tak, že nebude překračovat meze přijatelného poškozování přírody a ničit lidem zdraví.

Náměty a nápady

Co mě v knížce potěšilo, jsou některé jednoduché a srozumitelné náměty, které se však jaksi stále nemohou dostat do běžné ekonomické praxe (nejspíš  kvůli  tomu, že by se asi vůbec nelíbily bohatým zákulisním ovlivňovačům politiky).  Autorka navrhuje například

1. Stupňovat  ceny,

například  při nadužívání  vody v místech a situacích, kdy je sucho. Každý může spotřebovat určité množství vody za základní cenu, ale kdo chce spotřebovat víc, zaplatí dvojnásobek, a kdo chce napustit velký bazén, bude platit za kubík už třeba trojnásobek toho, co zaplatil za svůj první kubík.

2. Daně změnit

Například zvážit globální daň z extrémního osobního bohatství. Týkalo by se to několika tisíc dolarových miliardářů a podle autorky by to vyneslo dost na zajištění zdravotní péče a školní výuky pro všechny děti ve všech chudých zemích.

3. Zdanit uhlík

Raworthová pochopitelně také doporučuje globální uhlíkovou daní na veškerou těžby ropy, plynu a uhlí. Sice říká,  že daně ne vždy fungují jak by mohly, hlavně kvůli zbabělosti politiků, ale tuto daň by uvítala.

Knížka má vzhledem ke své provokativnosti a pichlavosti kritiky zleva i zprava.   Což je však  spíše dobře, protože tím vlastně ukazuje, že autorka uvažuje bez ideologických předpojatostí a zaslepeností.   Bylo by fajn, kdyby se podobný postoj trošku rozšířil i u nás.  Určitě bychom měli přestat přistupovat k čerstvým myšlenkám způsobem „jo, tady jsou nějaký celkem dobrý nápady, ale bohužel je to celý strašně doleva, takže musíme  zamítnout“.

Místo myšlení rovnu hnutí

Knížka má  být především podnětem k novému ekonomickému myšlení, čímž také je,  ale v praxi přináší  i něco jiného. Vzniká hnutí. Po celém světě nespokojení lidé zakládají různé odbočky a skupinky přátel Ekonomiky Donatu. A k filozofii nebo k myšlenkám Donatu se hlásí zastupitelé z mnohých měst po celém světě.

Údajně  prvním městem, které se pokusilo  uskutečnit některé myšlenky koblihové ekonomiky, byl Amsterodam.  Pak  následovala další – třeba Kodaň, také Brusel má podobný záměr, jsou tu i účastníci ze  zámoří, Portland nebo třeba Dunedin na Novém Zélandu.

Knížka tedy zjevně  čtenáře chytla,  a zdá se dokonce, že už na ni tak trochu čekali.  Byli totiž připraveni se hned vytasit s různými iniciativami.  Například v Amsterodamu  zavedli opatření pro podporu opravování porouchaných věcí a  omezení jejich vyhazování.  A  zkoušejí  i další podobné nápady. Chod ekonomiky tím sice neobrátí, ale ukážou světu  nějaké možnosti a i to je dobré.  Životaschopné  a vtipné nápady se mohou šířit…a mohou v důsledku spoluvytvářet tu potřebnou gruntovní změnu…

Knížku bych rozhodně doporučil ke čtení především našim ministrům a poslancům.

Příště zde zveřejním své dojmy z knihy Billa Gatese.