Archiv autora: admin

Jak uklidnit vyšinutý koberec

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení  (3)

____________________________________________________________________________

Tak co tedy s tím nesnášenlivým kobercem?? Nechceme ho vzít a vyhodit,   chceme hledat možné varianty, tudíž brutální řešení se nám nelíbí a uděláme něco jiného. Zkrátka a dobře, pokusíme se vyzkoumat, co by se asi tak stalo, kdybychom tomu koberci ustoupili, a  zařídili  to všechno podle něj… (Přizpůsobovat obraz koberci je za normální situace bezpochyby  velmi  praštěné a možná i zločinné, to asi chápeme všichni,  ale jako vědecký experiment to snad lze  omluvit…?)

Moje dlouhodobé přesvědčení říká, že  jestli mám něco s něčím v bytě spojit, spojím to přes  určitou tvarovou nebo stylovou příbuznost, ale hlavně a především přes barvu. Konkrétně tedy, že vezmu  některou barvu, (jednu nebo i více), a tuto barvu, nalezenou v našem případě na koberci,  vrazím rovněž na závěsný obraz nebo polštář, nebo židli, prostě kamkoli to jde. Vytvořím určitou barevnou „síť“, která pak ten příbytek propojuje. Vnímavý návštěvník  (a i vnímavý obyvatel)  samozřejmě  ocení,  když  pokoj působí barevnou propojeností či rytmičností  a je mu to vesměs příjemné a možná mu to přímo i lahodí. 

V  našem případě soudím,  že se  musíme napojit na tu nejagresivnější a nejviditelnější barvu koberce, která má největší tendenci dominovat celému pokoji.  To  je ta  tmavě červená,  resp. rudá, resp. až   purpurová. A ostatní prvky (například polštářky) nesmějí barevně házet nikam žádné vidle, respektive musejí ustoupit do pozadí.

Nu? Tohle nevypadá úplně tragicky. Ba naopak, připadá mi, že tu nastal krok správným směrem, jak by řekl politik. Obraz od Francise Bacona má na pozadí docela dobrou barvu, i když tedy až moc růžovou. Osvědčil se také tah s polštářky. Tyto neutrálnější teď ničemu nepřekáží.  A ta  trojdílnost, kterou vidíme na obraze,   docela tomu celkovému výzoru svědčí.  Dost to k sobě pasuje, a  asi by se dalo uvažovat, že by tuto kombinaci někdo v klidu a míru akceptoval, kdyby tento  skvělý malíř nenamaloval i tady  (dělal to pořád) dosti znepokojivé dílo. 

Teď  ale  pokračujme!  Nebylo by od věci přesvědčit se, že by opakování barev fungovalo i  s jiným obrazem, a možná takovým, který by šel ještě dál co do barevné podobnosti.  Zkusím s dovolením, uklohnit řešení v podobě „abstraktního“  rychloobrázku,  na němž použiju  vícero  barev z koberce, krom rudé také okrovou a  špinavě bílou.

 

Jsem překvapen, a to mile. Neboť ani toto mi nepřijde úplně mimo. Zjevně ta tmavší, sytější červeň se propojuje ještě o trochu  víc než ta Baconova zčástirůžová . Dohromady to je opět dosti rozverné,  ale spíš bych řekl, že pokud toto je divočina, pak nikoli  ve smyslu nepořádek nebo nahodilost, jako spíš v tom smyslu  určité očekávané vlastnosti tohoto stylu, neboli, jak mu říkají, etno-stylu. který vychází z různých lidově-exotických motivů.  Styl a barva obrazu zdají se mi být  v souladu se stylem a barvami koberce. Snad se to takhle  „k sobě hodí“. Kdybych měl říci nějakou výhradu, tak bych asi řekl, že tam je až moc té žlutozelené a okrové ?

A to se dá hned ověřit! Tak  tedy zkusme to ještě jednou. s malým úkrokem od etno-abstrakce k jakési půlabstrakci, na přírodní motivy navazující…

No, nevím, jak vám, ale mně ani toto nepřipadá nějak naprosto nesnesitelné  nebo nepřijatelné! (Jsem  dnes  takový  „hodný strejda“, všechno chválím, ale zase co se když se tentokrát opravdu zadařilo?)

Tento obrázek, rovněž vytvořený ad hoc  v počítači, je opět zjevně světlejší a kontrastnější, ale hlavně je tak barevný, že se s tím starým kobercem-nerudou jakoby doplňuje, což jsme vlastně chtěli navodit. Opakování barev nezklamalo.  Rudá je tentokrát sice až moc do modra, to je možná chybka, ale  dobře přizvukují ty ostatní barvy na obraze: zelená a  okrová.  Koberec jakoby přestal být agresivní a docela začíná spolupracovat. Pomáhá fakt, že žádný polštářek se nevměšuje nebo nebojkotuje.

Vidím to tak, že  všechny ty tři sestavy mají na to utvořit nějaký smysluplný celek, v němž  části spolu živě korespondují.  (Tudíž  vyhodit koberec by mohlo být  opravdu unáhlené!)

A ještě něco: rudou barvu jako zásadní má dnes doma málokdo.  Takže ten, kdo by koberec nevyhodil, mohl by rozvíjet tuto originální barevnou kombinaci, a mohl by dosáhnout určité bytové výlučnosti.  

Ovšem, když se přeneseme z experimentu zpět do života, je tu zase ta otázka ujetého přizpůsobování pokoje koberci.  Co s tím ale  dělat v reálném světě?  Přece si nekoupíte obraz s   rudou barvou jen kvůli nějakému doplnění už existujícího zařízení pokoje? Nebo si ho snad někde objednáte?

Jak teda vlastně tak nějak gruntovně dobře přistoupit k tomu vztahu byt-obraz?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kdo nám tady hraje první housle?!

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (2)

________________________________________________________________________________

Posledně jsme zahájili experimentování a po krátkém procesu jsme dospěli do stavu, že náš zkoumaný koutek obýváku  byl už doopravdy jiný, než na začátku, ale změnil se spíš nečekaným směrem.   Divočina po několika přesunech neustoupila a už vůbec  nezmizela, akorát je trochu uklizenější..

Takže co se to stalo? V čem je asi tak zakopán pes? Zkusme ho vyčenichat.

Osobně (a dlouhodobě) mám pocit, že veškeré bytově estetické zádrhele a nedorazy v tomto našem obýváčku   se  odvíjejí od koberce. Ten je totiž  tak barevný a tak výrazný, že se prostě  nesnese s ničím jiným. Dalo by se říci, že chce hrát první  housle, ale takovým způsobem, že prakticky nepřipouští, že by ostatní mohli chtít zahrát aspoň pár tónů. On prostě hraje ty svoje středovýchodní rytmy a ostatní musí držet zobák – včetně obrazu. Což ovšem nechceme.

Ale napadá nás něco, co by se s tím ,dalo dělat?  Máme se ho (koberce) snad zbavit?

Vyzkoušet nanečisto se to dá snadno, a proto jsme konec konců tady.

A je to. Podle mého vidění je to samozřejmě znát.  Teď už nehraje první housle koberec, ale obraz, ovšem i nadále s tím, že nám jaksi víc září než zbytek obýváku. A mimochodem mám takový pocit, že na zemi cosi chybí! Anebo vůbec mám pocit, že nejen na zemi něco chybí, ale vůbec něco chybí, nějaký šmrnc. nějaký smysl a úplně nejvíc chybí, pracovně řečeno, propojení, pocit že to všechno, co vidíme, patří k sobě. Teď dominuje obraz, ale zdá se, že se nepropojuje s ničím sousedícím , a to je špatně.

Zkusím na zeď „pověsit“ něco míň svítivého a méně výrazného

 

Tak copak nám to vzniklo tentokrát?  Vidím tam  další nesoulad: tentokrát mezi obrazem a polštářky. a obraz opět dostává na frak, nebo je nějak zatlačen do pozadí. A celek je nějak vyšinutý, Zdá se, že polštářky, zvláště ty pestré jsou docela  sebestředné, docela jakoby to odkoukaly od koberce.  V normálním bytě jsou polštářky doplňkem, zvyšujícím pocit pohody (což tyto zde nedělají) a  rozhodně jim nikdo neříkal, aby udávaly tón  celému obývacímu pokoji!!

Čím dál víc se mi zdá, že asi nestačí  zrušit jeden koberec.  Ale ono se to vlastně tušilo už dříve.  Že bude třeba hledat pozitivní propojení, hledat  ta sousedství, která budou nějak zajímavá a přitažlivá a hlavně: udělat z toho nějaký smysluplný celek.

Určitě bude dobré začít  průzkumem koberce a položil bych si tu zásadní otázku: Je ten nerudný koberec opravdu tak nepoužitelný do jakéhokoli obývacího koutu? 

 

 

 

 

 

 

Copak to máme v obýváku?

Obraz v bytě a jiná nebezpečí z bydlení (1) ________________________________________________________________________________

My co tady žijeme, už jsme si na to zvykli. Trpíme, jak říkají odborníci, provozní slepotou. Nevidíme to, co vidí člověk, který k nám přišel poprvé na návštěvu. A myslíme si, že to, jak to máme doma zařízené, je tak nějak přiměřené našim aspiracím, možnostem, chuti a době.

Jenže skutečnost může být horší. Možná že to, co my přehlížíme jako nějaké náhodné, neškodné nebo až neviditelné pižky na kráse,  bystrý návštěvník hodnotí  kriticky: „ Asi si tihle Papouškovi říkají, že to tady mají zařízeno s tak zvanou  nedbalou eleganci, ale mně to připadá spíš jako  nedbalá  změťovka bez ladu a skladu…“.

Bohužel, taky mám pocit, že by se tu dalo hodně zlepšit.  Ale nelekněte se. Já určitě nemám v úmyslu provést  v dohledné době nějakou zběsilou rekonstrukci, při které se bourají zdi a nakupuje kompletně nový nábytek (a pak to tady slavnostně popsat).  Spíš bych  zkusil  to tady tak trochu  a nenásilně osvěžit,  propěknit a  pokrášlit.  A  to všechno bych  nejdřív  zkusil provést spíše  virtuálně, neboli v počítači.  

On to totiž počítač,  jak známo, umožňuje. S jeho pomocí lze zkoušet nanečisto různé  i docela významné  změny v bytě, aniž by se vzalo do ruky nějaké to bourací kladivo. Mimo jiné dobře lze   zkoušet, co   si pověsit nad ten příslovečný gauč a co třeba nad stůl. A co udělat pro to, aby to celé dohromady nějak dávalo lepší šmrnc a takovou tu správnou neodolatelnost. Aby ten byt byl jaksi  neokázalý, nenabubřelý, a nenafoukaný,  a  současně aby pokud možno nebyl ani rezignovaný, otupělý a zanedbaný.

(Trošku zanedbaný samozřejmě být může!)

Takže takhle reálně bydlíme: nic jsem nepřikrášlil.  Nevím, jestli to taky vidíte, ale já když teď na to koukám, moc se mi to nelíbí.  Na druhou stranu si  nejsem   vůbec jist, jestli vím přesně, co a proč se mi na tom našem obýváku  vlastně nelíbí.  Ale věřím, že toto všechno se časem zjistí, až se  začne a bude  experimentovat s pomocí počítačové simulace, zkrátka že ten počítač nám pomůže pochopit, co tam  v tom obýváku chceme a co nechceme.

Tak tedy. Nejprve zkusím toto místečko  trochu poklidit, zjednodušit a polidštit s pomocí těch nejjednodušších kroků.  Jestlipak to bude znát??

.

Je to znát.  Na stole přibyla kytka, koberec jako by někdo vyluxoval (kdo asi?) Fotka je světlejší a světlo jde jakoby víc zepředu a ne z boku. Obraz sice stále visí reálně na zdi, ale má výhodu daleko lepšího nasvícení. Rovněž  vidíme,  že na fotce jsou „narovnány“ vertikální linie, které se na předchozích fotkách kácejí. Neboli následoval jsem příkladu fotografů architektury, kteří to takhle dělají, když chtějí aby se obraz co nejvíc blížil  pohledu v realitě. .

Všechno klape. A je to  docela zábava.  Tak  snad  si ještě zkusím  vyměnit ten obraz za  nějaký jiný???????!

Tož tato změna  už  je docela síla.!  

Ale možná největší překvapení pro mě je, že i když jsem do fotomontáže  vložil náhodný obrázek,  zdá se mi,  že  po výměně ten celek  vlastně nevypadá o moc hůř, ale ani líp.  Je ještě trochu divočejší, než byl, ale jinak je to tak nějak  „pořád stejný“. Je to takové rozhárané a netvoří to dohromady žádný celek. 

Tentokrát  jsem do fotky bytu vložil   obrázek,  bleskově načrtnutý  v počítači.  Ten má zřejmě nastaven vyšší  jas,  než obraz, nafocený v přirozeném světle, takže nyní nám  obraz  ze stěny jakoby svítil a strhává na sebe pozornost.   A to, že ve  prospěch  změny jdou barvy, okrová  a modrá, které se objevují nejen na obraze, ale i v prostředí na polštářcích, už moc kladných bodů nenažene.

Takže co? Skoro bych se odvážil říct, že něco podobného se může  někomu, kdo má rád hodně, hodně živo a hodně barevně veselo, líbit. To já teda nejsem a kdybych já se zařizoval v bytě sám pro sebe,  asi bych  zkusil to prostředí   spíš zjednodušit a zelegantnit.  Neboli zamířil bych spíš do těch severských minimalistických vod a také bych nakouknul  do japonského  wabi-sabi  nebo japandi living (ale opatrně, aby se to ono zase nepřehnalo!)

 

Je to hotový?

Kdy a jak s obrazem skončit

13.“Účetní andělé strážní na školení k novinkám z DPH“, tempera, 2014

S  obrazem můžete  skončit různě: třeba tím že ho necháte důkladně proschnout, opravíte poslední chybičky, zarámujete ho barevně se hodící lištou a dáte ho někam na výstavu, a když se najde kupec, už ho neuvidíte.  Nebo ho taky můžete vzít, odnést do kontejneru a nazdar. Ale já tady mluvím o tom „skončit“ s malováním v pravou chvíli, kdy to bude nejvíc ku prospěchu věci, ve chvíli, když je obraz tak akorát dopečený.

Já mám dost často problém, že ne a ne poznat, jak a kdy s obrazem skončit. Třeba se mi stává, že se mi takový můj rozpracovaný obraz celkem líbí, ale ne zase až tak moc, abych už skončil. Obraz je pořád tak nějak rozsochatý, nehotový, jsou tam nedorazy. Já se pak snažím ho dohotovit, jenže tím se vystavuju smrtelnému nebezpečí, protože v tom procesu domalovávání, místo abych obraz dokončoval, ho uhlazuju, a v podstatě ho tím uchňochňávám a vyprťuju. Jinak řečeno, původní svěžest a neotřelost (pokud tam někde byly) se vytrácejí a mizí. A to je špatně!

V takové situaci vidím dvě možnosti. Buď pracně najít tu správnou cestu k dokončení obrazu, a pak ho dokončit, aniž bych ho přitom zbavil veškerého kouzla, anebo ho prostě přestat malovat dřív, a nechat ho žít i s těmi nedodělky, což je asi přece jen lepší řešení, než ho (ten obraz) těmi předělávkami zbavit života.

Někdy se uchyluju k různým fintám.  Tak třeba se snažím  obraz oklamat, a tvářím se, že ještě nekončím, že vlevo dole a vpravo nahoře mám ještě hodně míst jen tak nahozených, naznačených, že se k nim budu muset určitě ještě vrátit a něco s nimi udělat. A pak najednou, když obraz nic nečeká, z ničeho nic skončím. Obraz sám – i kdyby třeba chtěl – nemůže nic dělat.  Takže zůstane, jak je.

V některých případech tento úskok pomáhá. Divák pak třeba může konstatovat, že na obraze jsou některá  místa docela pěkně povedená: například vlevo dole a vpravo nahoře je to takové bujaré a mladistvé….Jindy to nepomáhá a divák si posléze může shovívavě říci, že malíř asi chtěl něčeho dosáhnout, ale po cestě se mu to celé nějak zamlžilo a rozpadlo.

Ps: Obraz Účetní andělé strážní na školení k novinkám z DPH, jak se tak na něj dívám, má z hlediska klasického malířství mnoho chyb.  Mohl bych ho  předělávat asi až do smrti a kdoví, jak by to dopadlo.  Jenže ta jiskřička vtipu tam je i teď (věřím)  a myslím, že jsem neudělal špatně, když jsem ho vystavil tak, jak ho vidíte.

Nové obrazy (po roce 2020)

V roce 2020 jsem měl poslední výstavu, hodně jsem pozměnil  tehdejší svoje webové  stránky, a tak trochu i si sám způsobil zmatek. Toto je snaha udržet si přehled, a věci příliš nekomplikovat. Jsou tu obrázky z posledních let, s pracovními názvy a v malých rozměrech, aby byl případný návštěvník aspoň trochu v obraze, pokud jde o to, co v poslední době dělám.

Jóga kytek

Srdečný pozdrav

Obrázková hejna (2.)

O obrázkových hejnech (též gallery walls)  jsem tu už  pojednal posledně a mohu s hrdostí říci, že od toho „posledně“ jsem  neupadl do nějaké ošklivé nečinnosti, ale jsem se snažil  i nadále  někam se s tím tématem dostat. Tak například  jsem zkusil vyprodukovat hejno, které by bylo jasně propojeno (zde použitými barvami i arabeskovými serepetičkami) a čekal jsem, co se stane.

 

Nějak moc se toho nestalo. Předpokládal jsem,  že když tou sestavou  zamíchám, vznikne téměř zgruntu   jiný obrázek. Jenže v praxi ať jsem míchal, jak jsem míchal, žádný zcela nový  jiný obrázek nekonal se. Aspoň mi tedy nepřipadal.  Byl to furt stejný obrázek a bylo mu jedno, jestli  původní díl skládačky,  založený vlevo nahoře, je najednou vpravo dole a naopak. Kdybych ho takhle umístil někomu do kanceláře nebo do ložnice, a každý den tam čtverce posunoval, sotva by si toho dotyčný postižený všiml!.

Mám takový dojem, že to je tím, že  celková sestava nemá žádný ústřední motiv, respektive, ten je rozesetý po všech čtvercích. Ale musí toto být přímo hned špatně?  Nejsem si jistý.   Možná že ani ne. Sestava nemění celkové vyznění, to je fakt.  Ale pořád je tady  například ta výhoda možného přeskládání do lajny nebo na výšku. A to už rozdíl je.

Nicméně jsem  s touto omezenou variabilitou úplně spokojený nebyl. Pročež jsem zkusil ještě pár divočejších sestav, řečeno marketingovým jazykem „roztančených“. A přidal rámeček. Tak  sestava vyzní spíš „jako že úmysl“ než „ten mládenec má chudák ruce volšový“, zdá se mi.