Možná se konečně probíráme z klimatické dřímoty

V poslední době narážím častěji a častěji na zprávy o tom, že v oblasti globálního oteplování lidé nakonec přece jen pomaloučku polehoučku mění svoje postoje, a to směrem k rozumu a prozíravosti. V Evropě demonstruje mládež a požaduje od vlád akci, v USA se mění názory veřejnosti (podle výzkumů veřejného mínění prý Američané jsou nyní většinou (tj. 60% lidí) přesvědčeni, že klimatickou změnu způsobili převážně lidé, a nevíc prý požadují i patřičnou politickou reakci, přičemž se docela vstřícně vyjadřují i k zavedení uhlíkových daní.

Greenpeace v ČT!

Také v Česku tu a tam probleskne drobná jiskřička naděje. Například v Českém rozhlase jsem nedávno slyšel hovořit odborníka na dopravu, který se vyjádřil v tom smyslu, že naše vytváření funkčního dopravního systému by nemělo spočívat jen v budování dálnic, ale že celý systém bude muset být jiný, se značně nižšími emisemi CO2. Také Česká televize tu a tam naznačí, že by se taky uměla polepšit. Onehdá si třeba pozvala na půlhodinové interview experta Greenpeace (!) Jana Rovenského. ( Což mi přijde v minulých letech takřka jako nemožné).

Rovněž se zdá, že i veřejnost přestává hledět na „tu ekológii“ jako na jakousi neužitečnou zábavu, provozovanou výhradně v pražské kavárně. V průzkumu agentury Median pro Český rozhlas odpovědělo 60% dotazovaných, že mají obavy z nedostatku pitné vody. Za velmi závažnou hrozbu považuje změny klimatu 52%respondentů a další 34% za hrozbu „vážnou“. Pro Radiožurnál to okomentoval sociolog z agentury Median Daniel Prokop takto: „Výrazně posílilo vnímání environmentálních hrozeb (…), což byl ještě loni v podstatě marginálně vnímaný problém.“

Takže: sláva! Může ale někdo zaručit, že jde o nějakou gruntovní a trvalou změnu postoje? Bohužel nemůže, veřejné mínění je proměnlivé jako počasí. Jen před pár týdny jsem si prohlížel výsledky výzkumu Eurobarometru, a ty, musím říci, vyznívaly dost jinak než průzkum Medianu. V E-barometru jen 8% Čechů zařadilo klimatickou změnou mezi dva největší problémy, jimž Evropská unie čelí. (k tomu životní prostředí obecně uvedlo 9%, to by se snad dalo sečíst, ale stejně je to málo.) Imigraci považovalo za větší problém 58%

Katastrofa středního doletu

Vzpomínám si, že dávno, někdy v osmdesátých letech (přibližně) jsem četl rozhovor s jedním německým filozofem, který říkal, že lidstvo přistupuje k ekologickým problémům zatím (tj.v době rozhovoru) strašně liknavě, ale on že věří a doufá, že nás neztrestá rovnou nějaká velká katastrofa, ale že nejdřív přijde srozumitelné varování v podobě nějaké „katastrofy středního doletu“, a pak že se snad lidstvo probere a začne pracovat na vlastní záchraně.

Od doby, kdy rozhovor vyšel, katastrofy – tu menší, tu větší – přicházely, a zase odcházely, ale lidstvo se nenechalo vyvést z pohody a klídku. Mění se to tedy teď? Je nějaký důvod, aby to teď bylo jinak? Sociologové často uvádějí fakt, že mnoho lidí, kteří dříve patřili spíše ke „skeptikům“ či přímo „popíračům“, pocítilo dopad globálního oteplování přímo na vlastní kůži a to je přesvědčilo. Zdá se, že takové vynucené změny názoru proběhly jak v USA, (požáry, povodně), tak v Evropě (vlny veder) a asi i u nás (sucho, zkáza lesů).

Čísla se tedy momentálně pohnula. Ale, jak říkám, jde jen o příslib podstatnější změny. Žádná záruka čehokoliv. Atmosféra u nás se může vrátit „do normálu“ po jednom deštivém jaru. A i kdyby si veřejnost svoje pozměněné názory ponechala, samo o sobě to ještě nic moc neznamená. Dokud se občan, který se nyní úspěšně probral z klimatické dřímoty a vidí, že se na nás valí něco velmi nebezpečného, nerozhodne přejít od slov k činům a přinejmenším si u voleb vybrat nějakou prozíravou a aktivní stranu, a dokud potažmo nevyužije i jiné možnosti, které má jako občan nebo jako spotřebitel, celková situace se nezmění.

Ale pořád můžeme hodně  zachránit 

Všechno ještě není ztraceno a jsou i možnosti, jak změnu podporovat. Ostatně také zmíněný pan Rovenský z Greenpeace, který odpovídal na otázky redaktorky ČT, přesvědčoval diváky, že to, co se stane v Česku, má význam a může mít význam daleko větší, než si my tady myslíme. Když budeme energičtí a úspěšní ve snižování emisí CO2, můžeme se stát příkladem (a příklady táhnou, jak víme). Navíc bychom se mohli přidat k zemím, které politicky tlačí na to, aby Evropa uzavírala obchodní smlouvy s podmínkou, že se nebude jen obchodovat, ale i chránit klima. Takové smlouvy (pokud budou dobře sepsány) by mohly mít rozhodující význam pro celý klimatický proces.

I když určitě už ne  všechno, pořád je možné ještě zachránit hodně.